Nepřemožitelný

„No vidíš. Já tam byl. Škoda že jsi neviděl, jak sestřeloval naše sondy.“

„Co to znamená? Copak ho předělali? Je snad pod jejich kontrolou?“

Všichni říkají ‚oni‘, pomyslel si Rohan. Jako by to opravdu byly živé, rozumné bytosti…

„Á, čert ví. Prý se jen přerušilo spojení.“

„Tak proč by na nás měl střílet?“

Znovu nastalo ticho.

„Ví se, kde je?“ zeptal se ten, který nebyl v řídicí kabině.

„Ne. Poslední hlášení přišlo v jedenáct. Říkal mi to Králík. Viděli ho na poušti.“

„Daleko?“

„Copak, máš strach? Asi devadesát mil odtud. Pro něj je to necelá hodina. Nebo ještě míň.“

„Nemohli byste už nechat těch zbytečných řečí?“ vmísil se hněvivě Blank a ukázal svůj ostrý profil na pozadí barevně mrkajících světélek.

Všichni umlkli. Rohan se pomalu obrátil a vzdálil se stejně tiše jako přišel. Cestou minul dvě laboratoře; ve velké bylo zhasnuto, v malé se svítilo. Viděl světlo dopadající do chodby okrouhlými okénky pod stropem.

Nahlédl dovnitř. U kulatého stolu seděli samí kybernetikové a fyzikové — Jazon, Kronotos, Sarner, Livin, Saurahan a ještě jeden, který obrácen k ostatním zády programoval ve stínu šikmé přepážky velký elektronický mozek.

„… existují dvě eskalační řešení, jedno anihilující, jedno se sebezničením a potom planetární,“ říkal Saurahan. Rohan nepřekročil práh. Znovu se zastavil a naslouchal.

„První způsob znamená vyvolat řetězovou reakci. Je k tomu potřeba emitor, který zajede do kaňonu a zůstane tam.“

„Jeden tam už byl,“ řekl někdo.

„Nebude-li mít elektromozek, může fungovat i tehdy, když teplota překročí milión stupňů. Potřebujeme emitor plazmy, plazmě neuškodí hvězdné teploty. Mrak bude postupovat stejně jako předtím — bude se ho snažit udusit, dostat se do rezonance s řídicími obvody, ale tam žádné obvody nebudou, nic kromě subjaderné reakce. Čím více hmoty se zúčastní reakce, tím bude prudší. Tak můžeme stáhnout na jedno místo a anihilovat celou nekrosféru planety…“

Nekrosféra…, pomyslel si Rohan, aha, ty krystalky nejsou živé. Tihle vědci. Vždycky vymyslí nějaký pěkný nový termín…

„Nejvíc se mi líbí druhá varianta,“ řekl Jazon. „Jak si to ale představujete?“

„Nu, princip je v tom, že je třeba vytvořit nejprve dva velké ‚mrakomozky‘ a potom je přinutit ke vzájemnému boji — postup je zaměřen tak, aby jeden mrak považoval druhý za konkurenta v boji o život…“

„Rozumím, ale jak to chcete zařídit?“

„Není to snadné, ale je to možné, protože mrak je pouze pseudomozkem, a není tedy schopen uvažování…“

„Avšak spolehlivější je planetární varianta se sníženou průměrnou dávkou záření…,“ řekl Sarner.

„Stačí čtyři vodíkové bomby po padesáti až sto megatunách na každé polokouli — dohromady necelých osm set megatun… Vody oceánu se vypaří, zvětší vrstvu mračen, vzroste albedo a nehybné symbiózní mechanismy jim nebudou moci dodat energii potřebnou k rozmnožování…“

„Výpočet se opírá o neověřené údaje,“ protestoval Jazon. Rohan viděl, že mezi odborníky se schyluje ke sporu, couvl ode dveří a šel dál.

Nazpět se nevrátil výtahem, ale točitými ocelovými schůdky, které normálně nikdo nepoužíval. Prošel několik sekcí. Viděl, jak se de Vriesovi lidé točí v dílně kolem tmavých nehybných arktanů. Zdálky postřehl kulatá okénka lodní nemocnice, v nichž svítila tlumená fialová světla. Chodbou prošel nějaký lékař v bílém plášti, automat za ním nesl soupravu lesklých nástrojů. Míjel prázdné a tmavé jídelny, klubovny, knihovny, až se konečně ocitl ve své sekci. Prošel kolem astrogátorovy kajuty a v půli kroku se zastavil, jako by chtěl poslouchat i za jeho dveřmi, ale hladkou plochou dveří nepronikl vůbec žádný zvuk, ba ani proužek světla. Kulatá okénka byla neprodyšně uzavřena šrouby s měděnými hlavami.

Teprve v kajutě pocítil opět únavu. Svěsil ramena, usedl těžce na lůžko, shodil z nohou boty a složil ruce za hlavou. Tak seděl a díval se na nízký strop s podélnou spárou v laku, která dělila na dvě poloviny jeho světle modrý povrch, slabě osvětlený noční lampičkou.

Neobcházel loď z pocitu odpovědnosti, ani ze zvědavosti na život a řeči jiných lidí. Bál se prostě takových nočních hodin, neboť v nich se k němu vracely obrazy, které si nechtěl pamatovat. Ze všech vzpomínek byla nejhorší vzpomínka na člověka, kterého zabil proto, aby mu zabránil zabít jiné. Musel to udělat, ale nebylo mu proto lehčeji. Věděl, že když zhasne lampu, uvidí tu scénu znova, uvidí muže s mírným nesmyslným úsměvem, jak kráčí se zbraní v třesoucí se ruce, jak překračuje tělo bez ruky ležící na kamenech.

Tím mrtvým byl Jarg, který se vrátil, aby po zázračné záchraně tak hloupě zahynul. Za vteřinu se onen muž měl zhroutit na mrtvolu, s roztrhanou a na prsou dýmající kombinézou. Marně se snažil zahnat tento obraz, který se mu samovolně vybavoval před očima. Cítil ostrou vůni ozónu, horký náraz pažby, kterou svíral zpocenými prsty, a slyšel sténání lidí, které později udýchaně táhl a nakonec svázal jako snopy. A pokaždé jej blízká, známá, náhle jakoby oslepla tvář zasaženého zdrtila svým výrazem zoufalé bezmocnosti.