Nepřemožitelný

Rohanův výslech tedy nepřinesl žádné konkrétní výsledky. Proto se domníval, že se Horpach chce k této záležitosti vrátit. Zastavil se uprostřed kajuty, která byla dvakrát větší než jeho vlastní. Ve stěně měla vmontováno přímé propojení s řídicí kabinou a řadu mikrofonů vnitřního spojení, jinak zde však nic nenasvědčovalo, že zde léta žije velitel lodi. Horpach svlékl plášť. Měl pod ním kalhoty a síťovanou košili, z jejíchž ok trčely husté šedivé chlupy jeho široké hrudi. Posadil se trochu stranou od stojícího Rohana, těžkýma rukama se opřel o stolek, na němž ležela pouze v kůži vázaná ohmataná kniha, kterou Rohan neznal. Když přenesl zrak z této jemu neznámé velitelovy četby na něho samotného, jako by jej spatřil poprvé. Byl to člověk smrtelně unavený, který se ani nepokoušel skrýt před ním třas ruky, zvednuté k čelu. V té chvíli Rohan pochopil, že Horpacha vůbec nezná, třebaže pod ním slouží už čtvrtý rok. Nikdy jej nenapadlo uvažovat o tom, proč není v astrogátorově kajutě nic osobního, žádná z těch drobných věcí, buď zábavných, nebo naivních, které si lidé berou do vesmíru jako památky na dětství nebo domov. V této chvíli mu připadalo, že chápe, proč Horpach nic nemá, proč nevisí na stěnách nějaké staré fotografie s tvářemi blízkých, kteří zůstali na Zemi. Nepotřeboval nic takového, neboť byl celý zde, Země mu nebyla domovem. Že by toho teď litoval, poprvé v životě? Jeho mohutná ramena, ruce i krk neprozrazovaly stáří. Stará byla pouze hrubá kůže na rukou, která se neochotně skládala do vrásek na kloubech prstů a zbělala, když ruce narovnal a zdánlivě lhostejné a unaveně pozoroval jejich chvění, jako by konstatoval něco, co dosud neznal. Rohanovi byl pohled na to nepříjemný. Velitel však mírně sklonil hlavu, podíval se mu do očí a s téměř rozpačitým úsměvem broukl:

„Přehnal jsem to, že?“

Rohana neohromila ani tak tato slova jako jejich tón a celé astrogátorovo chování. Neodpověděl a stál mlčky dál. Astrogátor si pohladil širokou dlaní chlupatou hruď a dodal:

„Snad je to tak lépe.“

A po několika vteřinách pokračoval s nezvyklou upřímností:

„Nevěděl jsem, co mám dělat…“

Bylo v tom něco otřesného. Rohanovi se sice vnucovala myšlenka, že astrogátor je už řadu dní stejně bezradný jako všichni ostatní, ale v tomto okamžiku si uvědomil, že si to nemyslel doopravdy. V duchu věřil, že astrogátor vidí dál než kdokoliv jiný, poněvadž tak to musí být. Náhle se mu jevil astrogátor jaksi podvojně, neboť viděl napůl obnažený Horpachův trup, to unavené tělo s třesoucíma se rukama, jehož existenci si dosud nikdy neuvědomoval, a současně uslyšel slova potvrzující správnost tohoto objevu.

„Posaď se, hochu,“ řekl velitel. Rohan usedl. Horpach vstal, přešel k umyvadlu, nacákal si vodu na tváře a krk, rychle a důkladně se utřel, natáhl si vestu, zapjal knoflíky a usedl naproti Rohanovi. Pohlédl mu do očí svýma bledýma očima, lehce zaslzenýma jako od silného větru, a nucené se zeptal:

„Jak jsi dopadl s imunitou? Prohlíželi tě?“

Tohle tedy, problesklo Rohanovi hlavou. Odkašlal si:

„Ovšem, lékaři mě prohlíželi, ale nic neobjevili. Pravděpodobně měl Sax pravdu s tou strnulostí.“

„Hm. Nic víc neříkal?“

„Mně ne. Ale slyšel jsem… uvažovali o tom, proč mrak zaútočí na člověka jen jednou a pak ho ponechá svému osudu.“

„To je zajímavé. Proč?“

„Lauda se domnívá, že mrak odlišuje normální lidi od ochrnutých podle rozdílu v elektrické aktivitě mozku. U ochrnutého vykazuje mozek stejnou nebo alespoň velmi podobnou aktivitu jako u novorozeněte. Zdá se, že právě v takové strnulosti, která se mě zmocnila, je obraz dosti podobný. Sax připouští, že by bylo možné zhotovit tenkou kovovou síťku, která by se dala ukrýt ve vlasech… vysílala by slabé impulsy, právě takové jako mozek ochrnutého. Bylo by to něco jako kouzelná čapka, jíž se člověk stane neviditelným. Tímto způsobem by snad bylo možné maskovat se před mrakem. Ale to je pouze domněnka. Nelze říci, jestli se to podaří. Potřebovali by udělat několik pokusů. Nemají však dostatečné množství těch krystalků, protože ani ty, které měl přivést Kyklop, jsme nedostali…“

„Dobrá,“ vzdychl astrogátor. „O tom jsem s tebou nechtěl mluvit… To, co si povíme, zůstane mezi námi. Souhlasíš?“

„Ano…,“ řekl pomalu Rohan a opět ho ovládlo napětí. Astrogátor se díval mimo něj, jako by nevěděl jak začít.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl náhle. „Někdo jiný na mém místě by házel mincí. Vrátit se — nevrátit se… Ale já nechci. Vím, jak často se mnou nesouhlasíš…“

Rohan otevřel ústa, ale on zarazil jeho slova v zárodku lehkým pohybem ruky.

„Ne, ne… Nuže, máš možnost. Dám ti ji. Ty rozhodneš. Uděláme to, co řekneš.“

Pohlédl mu do očí a opět je skryl za těžkými víčky.

„Jak to… já?“ vykoktal Rohan. Očekával všechno, jenom tohle ne.

„Ano, právě ty. Samozřejmě platí, že to zůstane mezi námi. Ty rozhodneš a já rozhodnutí provedu. Já za ně budu odpovídat Bázi. Výhodné podmínky, ne?“

„To míníte… vážně?“ zeptal se Rohan jen proto, aby získal čas, protože věděl, že je to pravda.