Studie v šarlatové

Všichni jsme dostali na čtvrtek předvolání k soudu. Ale když ten čtvrtek přišel, nebylo už svědeckých výpovědí třeba. Věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde měl být spravedlivě souzen. V noci po jeho zatčení výduť praskla a ráno našli Jeffersona Hopa na podlaze cely už studeného. Na tváři měl klidný úsměv, jako by se byl ve svých posledních okamžicích zadíval zpět na úspěšný život a na dobře vykonané dílo.

„Gregson a Lestrade budou zuřit, že umřel,“ poznamenal Holmes, když jsme příštího dne večer mluvili o Hopově smrti. „Těšili se, jakou jim ten případ udělá slávu.“

„Nezdá se mi, že měli s jeho zatčením moc co dělat,“ odpověděl jsem.

„Co na tomto světě člověk udělá, to není důležité,“ řekl trpce můj společník. „Hlavní je, jak si dovede zařídit, aby lidé věřili, že něco udělal. Ale na tom nezáleží,“ pokračoval za chvilku veseleji, „to vyšetřování bych si nebyl dal ujít za nic na světě. Nevzpomínám si na krásnější případ, než byl tenhle. Třebaže byl tak jednoduchý, bylo v něm mnoho poučného.“

„Jednoduchý!“ divil jsem se.

„Nu, opravdu byl jednoduchý,“ řekl Sherlock Holmes. Mé překvapení vyvolalo na jeho tváři úsměv. „Důkazem toho, že byl jednoduchý, je, že bez jakékoliv pomoci, kromě několika velice prostých dedukcí, se mi podařilo dopadnout pachatele během tří dnů.“

„To je pravda,“ souhlasil jsem.

„Už jsem vám vysvětloval, že to, co vybočuje z obvyklého, bývá spíš ukazatelem než překážkou. Při řešení problému tohoto druhu pomáhá, když člověk dovede případ rozvíjet zpětně. Je to velice užitečné a snadné, jenže lidé se tím mnoho nezabývají. V každodenním životě je užitečnější uvažovat, co bude, a tak uvažování o tom, co bylo, se zanedbává. Na padesát lidí, kteří dovedou uvažovat synteticky, připadá jeden člověk, který dovede uvažovat analyticky.“

„Přiznávám se, že vám dobře nerozumím,“ řekl jsem.

„To jsem skoro čekal. Pokusím se vysvětlit vám to srozumitelněji. Většina lidi, když jim vylíčíte sled událostí, uhodne výsledek. Dovedou si tyto události v mysli srovnat a z nich vyvodit, že to a to se stane. Je však velice málo lidí, kteří, když jim řeknete výsledek, dovedou na základě svého vlastního uvažování odvodit, jaké události k tomuto výsledku vedly. Tuto schopnost jsem měl na mysli, když jsem mluvil o rozvíjení případu zpětně neboli o uvažování analytickém.“

„Rozumím,“ řekl jsem.

„Toto byl tedy případ, kdy jste znal výsledek, a všechno ostatní jste musel najít sám. Teď se vám pokusím vyložit, jak jsem při svém uvažování postupoval. Začneme od začátku. Jak víte, přišel jsem k tomu domu pěšky a s myslí zcela prostou všech dojmů. Přirozeně že jsem začal tím, že jsem si prohlédl jízdní dráhu, a zde, jak jsem vám vyložil už dřív, jsem uviděl jasné stopy kol drožky, která — a to později potvrdilo vyšetřování — zde musela být během noci. Že to byla drožka, a ne soukromý kočár, to jsem zjistil podle úzkého rozchodu kol. Obyčejná londýnská drožka není zdaleka tak široká jako panský kočár.

To byl první získaný bod. Potom jsem šel pomalu po zahradní pěšince, která byla náhodou pokryta vrstvou jílovité půdy, a v té je neobyčejně dobře vidět otisky. Pro vás ta pěšina jistě nebyla nic jiného než pruh zdupaného bláta, ale pro mé cvičené oko měl každý otisk význam. Žádný obor detektivní vědy není tak důležitý a tak zanedbáván jako umění sledovat otisky šlépějí. Já jsem na toto umění naštěstí vždycky kladl velkou váhu a praxí jsem si je osvojil tak, jako by mi bylo vrozené. Viděl jsem hluboké šlépěje strážníků, ale také stopy dvou mužů, kteří prošli zahradou první. Bylo lehké poznat, že tam byli dřív než strážníci, protože místy jejich šlépěje úplně mizely pod jinými, pozdějšími. To byl druhý článek řetězu, který mi řekl, že noční návštěvníci byli dva, jeden z nich měl neobyčejně vysokou postavu (jak jsem poznal podle délky kroků) a druhý, soudě podle malého, elegantního otisku jeho bot, byl módně oblečen.

Když jsem vešel do domu, mé úvahy se potvrdily. Ten můj dobře obutý muž ležel přede mnou. Ten vysoký je tedy vrah, jestli je to vražda. Na mrtvém se nenašlo žádné zranění, ale vzrušený výraz jeho tváře mě přesvědčil, že viděl, jak se k němu blíží smrt. Lidé. kteří umřou na srdeční chorobu nebo z nějaké jiné přirozené příčiny, která má za následek náhlou smrt, nemají nikdy vzrušený výraz. Když jsem přičichl ke rtům mrtvého, ucítil jsem nakyslý zápach. Došel jsem k názoru, že musel požít jed. Že mu byl jed vnucen, to jsem zase vyvodil z toho, že obličej mrtvého vyjadřoval nenávist a strach. K tomuto výsledku jsem došel vylučovací metodou — jiná hypotéza by nebyla v souladu se skutečnostmi. Nepředstavujte si, že to byl nějaký neslýchaný způsob vraždy. Nucené požití jedu není v dějinách zločinu žádná novinka. Každý toxikolog si ihned vzpomene na Dolského případ v Oděse a na Leturierův případ v Montpellieru.