Studie v šarlatové

Nemyslete si, že jsem ho chtěl chladnokrevné zabít. Kdybych to udělal, byl by to sice spravedlivý trest, ale já jsem se k tomu nemohl odhodlat. Už dávno jsem se rozhodl, že mu dám příležitost zachránit si život. V době, kdy jsem se toulal po Americe, měl jsem mnoho zaměstnání. Jednou jsem taky dělal vrátného a sluhu v laboratoři na jedné universitě. Jednoho dne přednášel profesor o jedech a ukázal studentům nějaký alkaloid, jak tomu říkal, který byl výtažkem jakéhosi amerického jedu, jímž se napouštěly šípy. Ten jed je tak prudký, že nepatrná špetka způsobuje okamžitou smrt. Označil jsem lahvičku, ve které byl tento preparát, a když všichni odešli, trochu jsem si ho vzal. Uměl jsem docela dobře dělat podle předpisů léky, a tak jsem zpracoval tento alkaloid do malých, rozpustných pilulek a každou pilulku jsem dal do zvláštní krabičky s jinou stejně vyhlížející pilulkou, ve které ale nebyl jed. V té době jsem se rozhodl, že až nadejde má chvíle, každý z těch dvou mužů si z jedné z těchto krabiček vybere jednu pilulku, a pilulku, která v krabičce zbude, spolknu já. Bude to stejně smrtonosné a méně hlučné než střílení skrz kapesník. Od toho dne jsem měl ty krabičky stále u sebe a teď přišel čas, abych jich použil.

Byla už skoro jedna hodina po půlnoci. Noc byla bouřlivá, tmavá, vítr fičel a pršelo jen se lilo. Tak jak venku bylo ohavně, v mém nitru bylo krásně, tak krásné, že bych byl nejraději jásal radostí. Kdyby se někdo z vás, pánové, trápil pro něco a toužil po tom dvacet dlouhých let a najednou zjistil, že to má na dosah, pochopil by. co se ve mne dělo. Zapálil jsem si doutník, abych si uklidnil nervy, ale ruce se mi třásly a ve spáncích mi bušilo. Tak jsem byl rozčilen. Když jsem tak jel, viděl jsem starého Johna Ferriera a krásnou Lucii, jak se na mne dívají ze tmy, jak se usmívají, viděl jsem je tak jasně jako teď vás všechny v tomto pokoji. Celou cestu šli přede mnou, po jedné straně koně Ferrier, po druhé Lucie, dokud jsem nezastavil u toho domu v Brixton Road.

Nikde živá duše a kromě šumění deště nebylo slyšet ani nejslabší zvuk. Když jsem se podíval do drožky oknem, zjistil jsem, že Drebber celý schoulený spí. Tak byl opilý. Zatřásl jsem jím a křikl na něho:,Vystupovat!’

Řekl:,Dobře, drožkáři.’

Pravděpodobně si myslel, že jsme přijeli k hotelu, do kterého se chtěl dál zavézt, protože už nic neřekl, vystoupil a šel za mnou zahradou. Musel jsem jít vedle něho, abych ho podpíral, protože pořád měl ještě v hlavě. Když jsme přišli ke dveřím, otevřel jsem je a zavedl jsem ho do předního pokoje. Čestné slovo, otec s dcerou šli celou cestu před námi.

,Je tu hrozná tma,’ řekl tápaje.

,Hned rozsvítím,’ odpověděl jsem, rozškrtl jsem sirku a zapálil voskovou svíčku, kterou jsem přinesl s sebou.,A teď, Enochu Drebbere,’ pokračoval jsem, otočil se k němu a přidržel si světlo u obličeje,řekněte, jestli mě poznáváte.’

Chvíli se na mě díval kalnýma očima opilce a pak jsem viděl, jak se mu po celé tváři rozlévá výraz hrůzy. Věděl jsem, že mě poznal. Couval, celý zsinalý, a já jsem viděl, jak mu na čele vyrazil pot. Zuby mu cvakaly. To byl pohled! Opřel jsem se zády o dveře a hlasitě jsem se rozesmál. Smál jsem se dlouho. Věděl jsem, že pomsta bude sladká, ale nikdy jsem nedoufal, že pocítím v duši takovou radost, jakou jsem cítil teď.

,Pse!’ křikl jsem na něho.,Pronásledoval jsem vás ze Salt Lake City do Petrohradu, a vždycky jste mi uklouzl. Teď ale už vaše putování skončilo, protože jeden z nás zítra neuvidí východ slunce.’ On přitom couval ode mne pořád dál a já mu viděl na obličeji, že si myslí, že jsem šílený. V té chvíli jsem opravdu byl šílený. Tepny ve spáncích mi bušily jako kladivo, myslím, že bych byl dostal záchvat, kdyby se mi nebyla spustila krev z nosu. To mi ulehčilo.

,Co si teď myslíte o Lucii Ferrierové?’ křičel jsem. Zamkl jsem dveře a zatřepal jsem mu klíčem u samého obličeje.,Trest dal na sebe dlouho čekat, ale teď mu konečně neujdete.’ Viděl jsem, jak se mu při těch slovech rty zbaběle chvějí. Byl by mě prosil, abych mu daroval život, ale věděl, že by to bylo marné.

,Zavraždíte mě?’ vykoktal.

‚Jakápak vražda?’ odpověděl jsem.,Když někdo zabije vzteklého psa, je to vražda? Jaké smilování jste měl vy s mou Lucií, když jste ji odvlekl od jejího ubitého otce do svého prokletého, hanebného harému?’

,Já jsem nezabil jejího otce,’ vykřikl.

,Ale zlomil jste její nevinné srdce,’ zařval jsem a strčil jsem mu pod nos krabičku.,Ať nás rozsoudí Bůh. Vyberte si jednu pilulku a spolkněte ji. V jedné je smrt, v druhé život. Já spolknu tu, která zbude. Ať vidíme, jestli je na světě spravedlnost, nebo jestli nám vládne náhoda.’