Studie v šarlatové

Konečně jednou večer, když jsem jezdil sem tam po Torquay Terrace — tak se totiž jmenuje ulice, kde bydleli — uviděl jsem, že u jejich dveří zastavila drožka. Služka vynesla z domu nějaká zavazadla, za chvíli vyšel Drebber se Stangersonem, nasedli do drožky a odjeli. Švihl jsem koně a jel za nimi. Ani na chvíli jsem je neztratil z očí. Dobře mi při tom nebylo, protože jsem se bál. že odjíždějí z Londýna. Na eustonském nádraží vystoupili z drožky, já jsem požádal nějakého chlapce, aby mi podržel koně, a šel jsem za nimi na nástupiště. Slyšel jsem, jak se ptají na vlak do Liverpoolu. Vrátný jim řekl, že vlak právě odjel a další že jede za několik hodin. Zdálo se, že Stangersona to mrzí, ale Drebber byl spíš rád. V tlačenici jsem se k nim přiblížil tak těsně, že jsem slyšel každé jejich slovo. Drebber řekl, že si chce vyřídit nějakou soukromou záležitost, aby Stangerson na něho počkal — vrátí se prý brzo. Stangerson mu to vymlouval a připomínal mu, že se rozhodli, že budou pořád spolu. Drebber odpověděl, že jde o velice delikátní záležitost a že musí jít sám. Nerozuměl jsem, co na to řekl Stangerson, ale Drebber začal nadávat, a aby prý Stangerson nezapomínal, že je jenom placený sluha, aby se neopovažoval jemu, Drebberovi, předpisovat, co má dělat. Když tajemník viděl, že s ním nic nepořídí, přestal se svými námitkami. Řekl ještě jenom, aby Drebber za ním přišel do Hallidayova hotelu, kdyby zmeškal poslední vlak. Na to Drebber odpověděl, že se vrátí na nástupiště ještě před jedenáctou, a vyšel z nádraží.

Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, konečně přišla. Měl jsem své nepřátele v moci. Když byli spolu, chránil jeden druhého, ale teď, když se rozešli, byli mi vydáni na milost a nemilost. Nejednal jsem však ukvapené, to by nebylo správné. Měl jsem všechno promyšleno napřed. Pomsta přináší uspokojení jenom tenkrát, když viník má čas uvědomit si, kdo ho napadl a za co bude pykat. Podle svého plánu jsem si musel najít příležitost, abych člověku, který mi tolik ublížil, dal na srozuměnou, že jeho starý hřích se mu teď vymstí. Náhodou se stalo, že před několika dny člověk, který si prohlížel některé domy na Brixton Road, ztratil v mé drožce od jednoho z nich klíč. Přišel si pro něj téhož dne večer a já mu klíč vrátil. Otiskl jsem si ho ale a dal jsem si udělat klíč nový. Měl jsem teď přístup alespoň na jedno místo v tomto velkém městě, kde jsem si mohl být jist, že mě nikdo nevyruší. Zbývalo vyřešit obtížný problém, jak do toho domu dostat Drebbera.

Drebber šel z nádraží pěšky a cestou se zastavil v několika hospodách. V poslední zůstal skoro půl hodiny. Když vyšel, vrávoral — zřejmě měl pořádně v hlavě. Přede mnou jela drožka — taková, co má dvě kola a kozlík vzadu. Drebber na ni zavolal. Jel jsem za drožkou, do které nasedl Drebber, tak těsně, že hlava mého koně byla po celou cestu na yard od kočího Drebberovy drožky. Jeli jsme přes most Waterloo, potom jsme ujeli několik mil ulicemi a nakonec jsme se k mému úžasu octli před domem, ve kterém Drebber dodneška bydlel. Nedovedl jsem si představit, proč se sem vrací. Jel jsem ale dál a zastavil sto yardů od domu. Drebber vešel dovnitř a jeho drožka odjela. — Dejte mi, prosím, sklenici vody. Vysychá mi při řeči v ústech.“

Podal jsem mu sklenici a on ji vypil do dna.

„Teď je to lepší,“ řekl. „Čekal jsem čtvrt hodiny, možná trochu déle, když se ozval hluk, jako by se lidé v domě prali. Vzápětí se rozletěly dveře a v nich se objevili dva muži. Jeden z nich byl Drebber a druhý byl mladý člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Držel Drebbera za límec, a když přišli ke schodům, strčil do něj a tak ho nakopl, že Drebber odletěl doprostřed ulice.,Ty pse!’ křičel a hrozil Drebberovi holí.,Já tě naučím urážet slušné děvče!’ Byl tak rozzuřený, že jsem si myslel, že Drebbera tím svým klackem zmlátí, ale ten darebák odvrávoral tak rychle, jak jen mohl. Běžel až na roh ulice, zde uviděl mou drožku, zavolal na mě a skočil do ní.,Odvezte mě k Hallidayovu hotelu,’ řekl.

Když jsem ho viděl ve své drožce, srdce mi začalo samou radostí tak prudce bušit, že jsem se bál, že mi pukne. Jel jsem pomalu a uvažoval, co by bylo nejlíp udělat. Mohl jsem Drebbera zavézt rovnou za město a tam si to s ním někde na opuštěné cestě vyřídit. Už jsem se skoro rozhodl, že to tak udělám, vtom však on rozřešil ten problém za mne. Znovu dostal chuť na pití a nařídil mi, abych zastavil před jednou hospodou. Než vešel dovnitř, řekl mi, abych na něho počkal. Čekal jsem až do zavírací hodiny, a když Drebber vyšel, byl pořádně zřízený. Věděl jsem, že si s ním teď mohu dělat, co chci.