Třetí planeta smrti

„Myslel jsem si, že bys to mohl vědět.“ Nůž vzdoroval, protože se zabořil do kozího masa příliš hluboko. „Myslím si, že víš i mnohé jiné, o čem mi nechceš říct.“

„Muži mají tajemství, o nichž přísahají, že je nikdy neprozradí. Ale Temuchin je můj pán a já mu pomohu, jak jen budu moci.“

„Dobře. Měj to na paměti. A teď mi pověz, co víš o lidech v nížinách.“

„No… nic,“ řekl Jason udiveně. Ta otázka přišla naprosto nečekaně.

„Ani ostatní nevědí. Ale to se teď změní. Já něco o nich vím a chci se dozvědět víc. Chci se do nížin vypravit a ty půjdeš se mnou. Nějaký ten střelný prach by se mi hodil. Připrav se. V poledne odjíždíme. Ty jsi jediný, kdo ví, že to není obyčejná lovecká výprava, a jestli o tom cekneš, přijdeš o hlavu.“

„Raději umřu, než abych o tom komukoliv řekl jediné slovo.“ Jason se vrátil do svého camachu v hlubokém zamyšlení a okamžitě se svěřil Metě se vším, co se právě dozvěděl.

„To je moc divné,“ usoudila a přibelhala se k ohni, svaly měla dosud bolavé od zbití. „Mám hlad, a nemůžu rozdělat oheň.“

Jason oheň rozfoukal, rozkašlal se, když si nasál do plic pořádnou dávku štiplavého kouře. „Zřejmě jsi tam nedala třísky z kvalitního moropího hnoje. Musí být dobře usušený, aby správně hořel. — Mě to taky připadalo divné. Jak se chce dostat dolů po svislém útesu deset kilometrů vysokém? Ale ví o střelném prachu a o tom se tady na náhorní plošině nic nedozvěděl.“ Znovu se rozkašlal a skopl do ohně trochu písku.

„Tak to by stačilo. Ty a Grif potřebujete rozhodně něco výživnějšího než kozí řízek. Otevřu několik balíčků s jídlem.“ Meta uchopila válečnou sekeru a postavila se ke vchodu, aby Jasona nikdo nevyrušoval, až bude otevírat skříňku. Jason vytáhl balíčky s jídlem, pak ukázal na rádio.

„Podej o půlnoci zprávu Kerkovi. Uvědom ho o všem, co se děje. Tady byste měli být v bezpečí, ale jestli si myslíš, že to vypadá na problémy, řekni mu, a vás odtud vytáhne.“

„Ne. Zůstaneme tady, dokud se nevrátíš.“ Ponořila lžíci do jídla a hltavě jedla. Grif si vzal druhý balíček, a Jason hlídal u vchodu, když jedli.

„Dej prázdné plechovky do skříňky, než najdeme bezpečnější místo, kam je zahrabat. Kéž bych toho mohl pro vás udělat víc.“

„S námi si starosti nedělej. Dokážeme se o sebe postarat,“ prohlásila Meta pevně.

„Ano,“ přidal se Grif. „Tahle planeta je ve srovnání s Pyrrem velice mírná. Jenom jídlo je špatné.“

Jason na oba pohlédl, byli hrozně zbiti, ale neporaženi. Otevřel ústa, pak je zase zavřel, protože se opravdu nedalo nic říct. Sbalil si kožený vak se zásobami, které se mu mohly při výpravě hodit, rezervní oblečení a miniaturní přijímač, který zasunul do duté rukojeti své válečné sekery. Sekera a krátký meč byly jeho jedinými zbraněmi. Již dříve si vyzkoušel laminované luky z rohoviny, ale neuměl to s nimi, takže udělá líp, když si nic takového nevezme s sebou. Spustil štít z levé ruky, zamával na rozloučenou a odešel.

Když vylezl na svého moropa, zjistil, že se k výpravě shromáždilo ani ne padesát mužů. Neměli žádné zvláštní vybavení nebo zásoby a bylo zřejmé, že výprava nepotrvá dlouho. Teprve když si uvědomil, jak nepřátelsky na něho vesměs pohlížejí, pochopil, že ho považují za pouhého outsidera. Byli to buď vysocí důstojníci, či blízcí přátelé Temuchina, nebo členové jeho kmene.

„Já také dovedu zachovávat tajemství,“ řekl Ahankkovi, který přijel k němu a tvářil se nerudně, ale dostalo se mu v odpověď pouze několik jadrných kleteb. Jakmile se objevil náčelník, vyrazili ve dvou proudech za ním.

Byla to náročná jízda a Jason děkoval v duchu týdnům, které tady strávil v sedle. Nejprve zamířili k úpatím na východ, ale jakmile tábor zmizel z dohledu a bylo jisté, že je nevidí ani jednotlivci potulující se kolem tábora, změnili směr a vydali se spěšně k jihu. Ze všech stran se tyčily hory, když přejížděli z jednoho údolí do druhého, a neustále stoupali. Jason, který dýchal přes koženou šálu, jen stěží věřil, že vzduch, přímo ledový, může tak pálit v krku, ale ostatním zřejmě nevadil.

Při západu slunce shltli trochu studeného jídla a pokračovali v cestě. Jason pochopil, že je rozumné jet dál — během té krátké zastávky téměř přimrzl k zemi. Teď jeli v zástupu. Pěšina byla tak úzká, že Jason, tak jako mnoho ostatních, sesedl a svého moropa vedl, aby se trochu ohřál pohybem. Studené světlo z oblohy plné hvězd jim svítilo na cestu.

Když přijeli na křižovatku dvou údolí, Jason se podíval vpravo, na šedé moře rozprostírající se do dálky za téměř svislými srázy. Moře? Zastavil se tak náhle, že mu morope málem šlápl na paty, pak musel rychle uskočit, aby ho zvíře neušlapalo.

Ne, to nemůže být moře. Jsou uprostřed pevniny. A hodně vysoko. Dodatečně si uvědomil, že je to sice moře, na co se dívá, ale moře z vrcholků mraků. Dával pozor, až je zákrut pěšiny skryje z dohledu. Pěšina nyní klesala, přesně jak si myslel. Zastavil svého moropa, aby se mohl opět vyšplhat do sedla. Tam někde vpředu byl konec světa.