Třetí planeta smrti

Pod ním se rozprostíralo bílé moře mraků, které omývaly úpatí útesu obepínající celý kontinent a tříštily se o něj. Rozeklané šedé hory, které se zdvíhaly za ním, byly ve srovnání s útesem jako trpaslíci. Ve srovnání s rozlehlostí útesu si Jason připadal jako pavouk na vlákně, když se snášel podél nekonečné stěny, a i když se pohyboval, vypadalo to, jako by visel stále na jednom místě — tak byla stěna obrovská. Jak se otáčel, podíval se nejprve doprava, pak doleva, ale v obou směrech sahal členitý sráz až k obzoru a tyčil se a dotýkal oblohy, kde se rozplýval a mizel.

Jason teď mohl vidět, že výstupek srázu nad ním, kde byl umístěn rumpál, byl mnohem níže než celá kamenná bariéra. Předpokládal, že pod ním je stejně vysoké návrší, protože na kterémkoliv jiném místě podél srázu by lano nebylo tak pevné, aby udrželo svou vlastní váhu, natož jakékoliv další břemeno. Mrakům pod sebou se neúprosně blížil, až měl pocit, že by se mohl natáhnout a kopnout do nich. Pak se ho dotkly první vlhké úponky mlhy a za několik okamžiků ho obklopily mraky — ocitl se sám v šedém světě nicoty.

Ze všeho nejméně si přál, když se tak kymácel na konci kilometr dlouhého pohupujícího se lana, aby usnul. Ale usnul. Svým dílem k tomu přispěl nejen kolébavý pohyb, ale i únava z celodenní a celonoční jízdy a bezvýraznost okolí. Uvolnil se, hlava mu klesla, a zanedlouho zdravě pochrupoval.

Probudil se, když mu za límec a po zádech začal stékat po kapkách d隝. Ačkoliv se vzduch značně oteplil, otřásl se zimou a přitáhl si těsně límec. Bylo to jedno z těch mrholení, drobných celodenních dešů, které jakoby nikdy neměly konce. Skrz d隝 rozeznával zbrázděnou stěnu útesu, stále ubíhající podél něho vzhůru, a když se naklonil a podíval se pod sebe, spatřil něco neurčitého. Co? Lidé? Přítel, nebo nepřítel? Kdyby místní obyvatelé věděli o rumpálu, který nebylo pro mraky vidět, klidně by mohli dole udržovat partu čekajících zabijáků. Vytáhl rychle z opasku válečnou sekeru a nasunul si poutko kolem zápěstí. Z neurčitého se staly balvany, čnějící jednotlivě z jednotvárné, deštěm prosáklé trávy. Vzduch byl vlhký a lepkavý.

„Rozepni postroj a připrav se odhodit ho,“ nařídil Temuchin, který se objevil v dohledu — kráčel travou dlouhými kroky. „Na co máš tu sekeru?“

„Mohl tady čekat někdo jiný než ty,“ odpověděl Jason, zasunul sekeru opět do opasku a věnoval se koženému postroji. Náhlé protažení pružného lana ho sneslo snad metr nad trávu.

„Seskoč!“ rozkázal Temuchin a Jason poslechl, naneštěstí právě v okamžiku, když lano opět začalo stoupat vzhůru. Vznesl se o jeden dva metry a chvíli visel ve vzduchu, bez hnutí a bez opory, než začal padat k zemi. Když dopadl, překulil se a vrazil si jílec meče bolestivě do žeber, ale jinak se mu nic nestalo. Nad nimi se ozvalo krátké zasyčení — to se lano, zbavené břemene, smrštilo a vyrazilo vzhůru.

„Tudy,“ ukázal Temuchin, otočil se a odcházel, zatímco Jason se namáhavě zvedal na nohy. Tráva byla kluzká a mokrá a za chůze se jeho vysoké boty mlaskavě bořily do bláta. Temuchin zahnul za skalnatý sloup a ukázal na jeho deset metrů vysoký vrcholek.

„Tady odtud můžeš sledovat, až se snese tvůj morope. Pak mě vzbuď. Moje zvíře se pase na téhle straně. Dohlédni, aby se nezatoulalo.“ Aniž čekal na odpověď, Temuchin ulehl na poměrně suché místo v závětří skály a přetáhl si přes obličej kus kůže.

To jistě, zabručel Jason pro sebe, to je přesně to, na co se v dešti přímo třesu. Pěkně mokrý kus šutru a báječný výhled na neuvěřitelné nic. Vylezl na příkře se svažující kámen a posadil se na jeho zaoblený vršek.

Myšlenky na spánek už ho přešly, na tom sukovitém tvrdém povrchu se nedalo pohodlně sedět — Jason jen poposedával a trpěl. Ticho rušilo pouze nekonečné šumění deště a občasné spokojené zatroubení moropa, který tak projevoval radost z nezvyklého hodování. Čas od času se pruhy deště posunuly a otevřel se pohled dolů po srázu na travnaté pastviny s bystřinami a kameny s tmavými skvrnami, které pronikaly zelení. V deštivé a vlhké nepohodě uplynula nekonečně dlouhá doba, než Jason zaslechl nad hlavou oddechování zvířete a rozeznal neurčitý tvar klesající mlžným oparem zvolna dolů. Sklouzl na zem, a Temuchin se probudil a stal ostražitý v okamžiku, kdy se ho dotkl ramene.

V tom masivním těle ochablého moropa, který se snášel nad jejich hlavami, bylo něco hrůzně působivého. Nohy se mu začaly škubat a jeho dech se zrychloval.

„Rychle!“ poručil Temuchin. „Začíná přicházet k sobě.“

Náhlé škubnutí sneslo moropa níže a oba muži po něm natáhli ruce, ale morope zmizel z dohledu, když se lano opět smrštilo. Zvíře začínalo otáčet hlavu a pokoušelo se zvednout krk. Další pokles lana ho téměř srazil na zem a Temuchin mu skočil po krku, pevně ho sevřel a zavěsil se na něj, celou vahou táhl předek zvířete k vlhké zemi.

„Rozvaž ho!“ vykřikl.