Hodina Býka

Rychle se vzpamatovala a snažila se myslet na pracovnu svého učitele Kina Rucha ve východní Kanadě, kde se připravovala na expedici. Ale i tvrdá Fai Rodis musila poctivě přiznat, že byla otřesena střetnutím s realitou vesmíru. Strach před realitou, který vedl k vytváření iluzí a pokřivování skutečnosti, vždycky ovládal člověka, nezvyklého v dětství na boj se silami přírody. Vždyť dokonce i ona, dokonale zdravá a psychicky speciálně připravená pro svůj úkol, chvěje se v tomto okamžiku před fundamentálními strukturami skutečného kosmu. Jak pevné a odhodlané jsou tváře jejich druhů v boji s nepřátelskými silami Tamasu, v jehož temném antiprostoru a antičase mizí beze stopy nejen člověk, ale i celé galaxie jako zrnka pisku…!

Křišťálový sloup náhle pohasl a kabinou zazněl nový zvuk jako akord basové struny. Fai Rodis instinktem pochopila, že Temný Plamen dosáhl bodu výstupu z nulového prostoru. S jejím tělem se dělo cosi zvláštního. Klesalo nebo stoupalo? Roztahovalo se nebo smršťovalo? Neuměla si to představit. Všechny obvyklé pocity z ní vyprchaly.

Jako by plavala v řece zapomnění. Necítila chlad ani teplo, nevnímala světlo ani tmu, nevěděla, kde je nahoře a kde dole.

Mozek bez orientačních bodů vypověděl poslušnost.

Tupé myšlenky ji monotónně kroužily hlavou a donekonečna se opakovaly. Nezakoušela strach ani radost, nechápala svůj stav, v němž už byl obsažen rodící se život, ale zatím stejně nesmyslný jako před miliardami let. Vtom cosi neznámého roztrhlo uzavřený kruh Fainých myšlenek a její vědomí se opět otevřelo vnějšímu světu. Vrátila se z nebytí…

Fai uviděla množství nádherně zářících hvězd. Ale pruhy a kulovité útvary hořící hmoty se právě přemístily k levému spodnímu okraji obrazovek. Vpředu napravo, v černé kosmické tmě, svítilo souhvězdí Pěti Rudých Slunci, a trochu stranou ještě dvě další bledé hvězdy.

Grif Rift se zvedl a přejel si dlaněmi obličej, jako by ze sebe smýval únavu. Div Simbel manipuloval číselníkovými disky na řídícím pultu. Hvězdolet se několikrát zachvěl jako uklidňující se zvíře a znehybněl. Nezměrná hluboká radost zalila Faino nitro. Podobný pocit zakouší asi člověk, když po dlouhém trmácení ve zkázonosné jeskyni uvidí opět modré nebe, ucítí teplé slunce a svěží vůni trávy.

Usmála se na Grifa, Čedi i oba astronavigátory, kteří se chystali sjet výtahem do sálu s výpočetními stroji. Před oválnými dveřmi se znenadání objevil Gen Atal. Pohnul zelenou pákou a masivní dveře se odsunuly napravo. Inženýr kosmické ochrany přistoupil k Čedi zároveň s Grifem Riftem.

„Hotovo!“ řekl Grif. „Ostatní je věcí astronavigátorů.

Jistě nám brzy řeknou, v jaké vzdálenosti od cíle jsme se vynořili. Jaký je váš názor, Dive?“ Inženýr ukázal na matné slunce o průměru čtyř či pěti centimetrů, napůl schované za rámem obrazovky. Fai ho předtím ani nezpozorovala.

„Jestli tohle je slunce Tormansu a má přibližně stejné rozměry jako naše, pak k němu zbývá tři sta až čtyři sta miliónů kilometrů. To je maličkost.“ „A když to není ono, nýbrž některé jiné z té pětice?“ zeptal se Sol Sajin.

„Pak budeme muset dlouho cestovat… anebo znovu vstoupit do nulového prostoru, ale bez diagramu, který nám předtím připravili na Zemi. To by bylo zlé, ale já věřím výpočtům z naší planety i našim astronavigátorům. Ani jeden z nich nenavádí paprskový hvězdolet poprvé,“ řekl klidně Div Simbel.

Čedi Daan spustila nohy opatrně na elastickou podlahu.

„Jak se cítíte, Čedi?“ zeptal se starostlivě Grif. „Neměl bych zavolat Evizu? Přece jen to bylo riskantní, vystavit vás takové zkoušce. Ale spoléhal jsem na důkladný trénink celé naší posádky.“ „A nezmýlil jste se!“ Čedi se vzpřímila, přemáhajíc vší silou slabost v nohou a mžitky před očima.

T ři piloti hvězdného korábu se po sobě uznale podívali.

Dívka odpovídá tak, jako by pro ni bylo docela obyčejnou věcí ztratit dvakrát za sebou vědomí během tak krátké doby.

Čedi postřehla šibalský záblesk v tmavých očích Sola Sajina.

„Proč se nestaráte o Fai Rodis? Octla se také poprvé v nulovém prostoru.“

,,O Fai nemusil mít nikdo obavy,“ Grif snížil hlas.“Nejen že už řídila vykopávky na vzdálených planetách, ale prošla i všemi deseti infernálními stupni.“ Čedi zrůžověla v návalu smíšených pocitů. Když odcházela do své kabiny, vrhla na Fai Rodis kradmý pohled.

Ta seděla opřena v křesle a sledovala mihotavý třpyt souhvězdí Rudých Sluncí. Mladá socioložka si náhle připomněla obraz, který uviděla na kterési výstavě. Představoval neutěšenou krajinu s haldami rudohnědých balvanů, pokrytých dlouhými chomáči skořicově zbarvených rostlin, podobných vodním řasám. Kupovitá mračna visela tak nízko nad zemí, že se zdálo, jako by nebeská klenba spočívala na řadě narudlých průsvitných věží jako na pilířích.

V popředí obrazu bylo vidět ženu ve složitém skafandru.

Zdvižené hledí helmy jí odkrývalo část obličeje s charakteristickými rysy čela, kořene nosu i s výraznýma očima.

Dívka náhle bezpečně poznala, že to byla Fai. Určitě, byla tam, na vlhkých planetách infračervených sluncí!