Hodina Býka

Div Simbel roztočil neveliké rudé kolo, nasazené na kuželu vyčnívajícím z pultu. Hvězdolet se zachvěl, mírné zrychlení vtlačilo Čedi hluboko do křesla. Spodní okraje obrazovek zablikaly, když začal pracovat neutrinový trychtýř pro útlum hvězdného žáru. Grif Rift něčím cvakl, a všemi prostorami hvězdoletu se rozlehl pronikavý signál.

Čedi i Fai se zachvěly, když obrazovky zahořely bledě modrým plamenem. Obě ženy si instinktivně zakryly oči rukama, dokud nepřivykly střídání blankytné a temně modré barvy, které závratnou rychlostí vířily kolem kupole hvězdoletu. V řídící kabině se setmělo, jako by se ponořila do tmavého jezera, přiklopeného číší s rotujícími proudy světla.

Čtyři obrovité kulaté stupnice se postupně rozžehly.

Byly umístěny na vertikální příčce, která v polovině pultu oddělovala dvě obrazovky. Grif Rift kývl stranou k Divu Simbelovi a pilotující inženýr spěšně otočil rudým kolem zpátky.

Čedi Daan spíš uhodla, než pocítila rotaci sféroidu. Ciferníky zablikaly v záplavě oranžových světel, jejich obrovské šipky se pohnuly nalevo a zmateně poskakovaly hned nahoru, hned dolů. Grif se sklonil nad pultem a jeho ruce, ozářené jen odleskem z ciferníků, se zakmitaly na klávesách přístrojů s pohotovostí hudebního virtuosa. Šipky ukazatelů se pomalu vyrovnávaly, jejich nepravidelné chvění postupně ustávalo a do obrazovek na pravé straně se začala vkrádat tma. Nebyla to noční temnota Země, naplněná vzduchem, vůněmi a zvuky života. Ani čerň kosmického prostoru, dávající tušit nekonečnou prázdnotu. Na hvězdolet se plížilo něco, co se nedalo ovlivnit city ani rozumem, co nemělo ani jedinou z obvyklých lidských vlastností a nepodléhalo vůbec abstraktní definici. Nebyla to hmota ani prostor, prázdnota ani mračno. Bylo to cosi nepochopitelného, v čem lidské vjemy neodvratně tonuly, ale čemu se zároveň vší mocí bránily s pocitem nejhlubší hrůzy.

Čedi Daan, zachvácená primitivním strachem, zatínala zuby a křečovitě se tiskla do křesla. Třásla se na celém těle.

Pak ulpěla pohledem na protáhlé tvrdé tváři Grifa Rifta, znehybnělého před svými přístroji. Čtyři obrovité ciferníky nad jeho hlavou zářily teď matně žlutým světlem. Střelky se začaly od sebe vzdalovat — dvě směrem nahoru, dvě dolů — a blížily se k vertikální čáře. Sotva se jí dotkly, hvězdolet sebou prudce otřásl. Na zlomek vteřiny vyvstalo před Čedinýma očima nezapomenutelné grandiózní divadlo.

Nalevo, těsně u svislého panelu s ciferníky, vířily ohnivé pruhy, koule a mračna hvězd s paprsky ostrými jako dýky, zatímco pravá strana byla pohroužena v úplné tmě.

A náhle všechno zhaslo. Čedi cítila, že se nezadržitelně řítí do bezedné propasti, z níž není záchrany, a pak začala pozbývat vědomí. Měla dojem, jako by ji explodovaly nervy v celém těle, a z nesnesitelného pocitu vnitřní trýzně začala hystericky křičet. Ve skutečnosti však jenom neslyšně pohybovala rty. Zdálo se jí, že celá její podstata se vypařuje jako kapka vody. A hned nato byla ochromena ledovým chladem v hloubce propasti, kam pořád ještě bez konce padala…

S pocitem tělesnosti se Čedi vrátilo i vědomi. Proud tonizující plynné směsi jí lehce ovíval obličej, zalitý potem.

Z obavy, aby podruhé neomdlela, stočila dívka pomalu oči k obrazovkám napravo. Nebylo na nich nic než kalná prázdnota. Vlevo, kde předtím zářila oslepující síla miliónů slunci z galaktického centra, nebylo také nic. Čedi se pohledem střetla s Fai Rodis, jež se slabě usmála, ale když viděla, že dívka chce promluvit, varovně položila prst na rty.

Grif Rift, Div Simbel i Sol Sajin sestrčili dohromady svá křesla. V trojúhelníku mezi jejich hlavami a rameny zářil teď nevysoký, křišťálově průzračný sloupec. Uvnitř v sotva znatelné spirále pulzovala tekutina podobná rtuti. Při sebemenším zpomalení či zrychlení jejího toku poskočila vždy jedna z ručiček na gigantických cifernících a ze spodní části řídicího pultu zazněl krátký ostrý hvizd. Hlavy všech tři astronautů se pokaždé trhavě napřimovaly a znovu klesaly, když se ručička vrátila do původní polohy.

Ozval se zvláštní naléhavý signál a dvě střelky se vychýlily současně. Na pravé obrazovce naskočila tmavá skvrna. Čedi dostatečně znala nové představy o uspořádání vesmíru, aby okamžitě pochopila, že černý útvar je výběžkem Tamasu, antisvěta, antigravitace, vesmíru s temnými galaxiemi a neviditelnými slunci. Vzpomněla si, jak jednou Fai zpívala píseň „Okamžik mezi světlem a stínem…“.

Opravdu, okamžik. Vertikální stěna s ciferníky představuje předěl.

Stačí jen maličko sklouznout a... Čedi by ráda věděla, co před chvílí pociťovala Fai. Sedí stejně nehnutě jako trojice inženýrů kolem křišťálového sloupce a upírá oči na obrazovky, za nimiž zeje šedá prázdnota. Jistě se také pokouší představit si Tamas... ?

Ale čedi neuhodla myšlenky Fai Rodis. Pocity velitelky expedice byly mnohem trýznivější než u mladé socioložky, protože Fai neztratila vědomí. Její silné, velkolepě vytrénované tělo odolávalo přechodu do nulového prostoru skoro stejně vytrvale jako těla pilotů paprskového hvězdoletu.