Hodina Býka

Vždycky se jí zdálo, že má v sobě dost schopnosti pro obtížný obor starověké monohistorie; Kin Ruch jí tehdy navrhl, aby studovala éru Rozděleného Světa. A dnes po patnácti letech, vede neobvyklou expedici k nepředstavitelně vzdálenému světu, který je prý v podobné fázi společenského vývoje, jako kdysi Země na konci epochy Rozděleného Světa. Musí se postavit onomu světu tváří v tvář, ale ne jako nezúčastněný pozorovatel, který má za úkol dívat se, studovat a přivézt na rodnou planetu získané materiály.

Fai přece nevybrali kvůli jejím skrovným vědeckým úspěchům, nýbrž jako vyslankyni Země, jako ženu éry Spojených Rukou, která svým taktem, citovou hloubkou a něhou může potomkům mateřské planety přinést poselství o jejím šťastném a radostném životě.

Fai Rodis vypnula diorámu. Právě teď, v okamžiku, kdy se hvězdolet řítí vstříc neznámému osudu, viděla v mladé letící dívce svou družku. Jak odhodlaně tam stála před pádem do propasti, s rukou zdviženou v neurčitém gestu. I Rodis bude stát brzy před smrtelně nebezpečným cizím světem Tormansu. A její druhové budou od ní čekat rozhodující znamení.

Otočila páčkou pod poduškou pohovky a část stěny v kabině se změnila v zrcadlo. Asi minutu v něm studovala svůj obličej a snažila se v něm najít společné rysy s tragickým výrazem mladé dívky. Ale pevná pravidelná tvář zralé ženy éry Spojených Rukou s ideálně modelovanými silnými kostmi, rýsujícími se pod pevnými svaly a bezvadnou pletí, lišila se velmi znatelně od polodětského výrazu dívky z doby Rozděleného Světa, i když pocity obou byly asi podobné.

Předtucha obtíží a strach o úspěch expedice prohloubily vážný pohled zelených očí Fai Rodis a zvýraznily neústupné, tvrdě vykrojené rty.

Fai široce otevřela oči a snažila se rukou napodobit dívčino gesto, ale odraz v zrcadle vyzněl pateticky a směšně.

Rodis se krátce zasmála, odstranila zrcadlo, shodila ze sebe šaty a lehla si na pohovku. Uvolnila celé tělo a upřela pohled k namodralé kouli nad svou hlavou, z níž vycházela téměř neznatelná záře. Zůstala tak nehybně ležet asi tři hodiny, dokud se v soustavě soustředných kružnic na stropě nerozsvítil žlutý bod a nezazněl slabý tón. Nato udělala několik gymnastických cviků a za několik dalších minut stála před zrcadlem docela jiná žena. Vypadala přísnější a tvrdší v měkké přiléhavé astronautické kombinéze a s krátkým hladkým účesem. Navlékla si na levou ruku těžký signalizační náramek a vyšla z kabiny.

V okrouhlé místnosti pod pilotním sféroidem a výpočetními stroji se shromáždili členové expedice. Ciferníky náhradních přístrojů se rozkmitaly a v témže okamžiku otvorem ve stropě vklouzli do sálu Menta Kor a Div Simbel.

Zazněla tichá melodie b-moll na znamení, že ochrana elektronických spojů pracuje normálně. Hvězdolet už nevyžadoval sebemenší obsluhu a plul podle udaného kursu směrem ke galaktickému pólu.

Vyčkávavé ticho přinutilo Fai Rodis, aby hned přistoupila k úkolu nejobtížnějšímu. Musila určit, kdo z členů posádky vystoupí po přistání na cizí planetu a která skupina zůstane trvale na lodi. Začala promítáním snímků předaných Okruhu výpravou z Cefea. Normální cestou by snímky dostihly Zemi teprve za půltřetího tisíciletí, kdyby paprskový hvězdolet z planet v souhvězdí Draka nepřetínal právě naši část Galaxie a nedopravil zprávy do 26. úseku Velikého Okruhu.

Expedice z Cefea obletěla planetu Tormans jen dvakrát, a když nedostali povolení k přistání, pořídili celkový snímek planety i jejích obyvatel podle zachycených televizních přenosů.

Rudé slunce Tormansu, pro pozemského pozorovatele obyčejná hvězda, bylo v souhvězdí Rysa, tedy v temné, na hvězdy chudé oblasti vysokých galaktických šířek.

Nikoho ani nenapadlo, že by se v tom bezedném prostoru mohli natrvalo usadit obyvatelé Země. Ale snímky z Okruhu vylučovaly jakoukoli pochybnost. Obyvatelé Tormansu se dokonale podobali Pozemšťanům.

Barva jejich pleti se dala těžko posoudit. Pravděpodobně se nelišila od temnějších typů obyvatel Země. Úzké podlouhlé oči se zdály neproniknutelně tmavé, u kořene nosu lehce zdvižené obočí dodávalo jejich tvářím mírně tragický výraz. Antropologové nacházeli v profilech Tormanťanů rysy mongoloidního zploštění, a nevysoký vzrůst i slabá tělesná konstrukce také připomínaly lidi z konce epochy Rozděleného Světa.

Povrch planety, pořízený mezi průrvami oblačného příkrovu, nebyl Zemi podobný. Spíš se dal přirovnat k planetě Zeleného Slunce. Ukazatel radiální sondy prozradil zkušenému pohledu planetografů, že hloubka tormanských moří je ve srovnání s pozemskými oceány mnohem menší.

Vrstva tormanské atmosféry byla zřejmě stejně silná jako na Zemi. Nafialovělé Slunce ozařovalo planetu, jejíž osa byla totožná s linií oběžné dráhy a konvekce se rozkládala rovnoměrně po celém jejím povrchu.