Hodina Býka

Čedi netušila, že zatímco ona uvažuje ve své kabině, autor obrazu, jinak známý astronom, sedí už tři noci beze spánku uprostřed Kavkazských hor u obrovitého teleskopu.

Miliónnásobná zvětšenina ukazovala na obrazovce pět rudých bodů v souhvězdí Rysa. Tam někde, u toho nicotného ohníčku, vzdáleného tisíce světelných let, se musí vynořit Temný Plamen. A na něm nezapomenutelná Fai Rodis, jejíž zjev mu z paměti může vymazat pouze smrt…

Ve stejném okamžiku pozorovali nafialovělou hvězdu i Grif Rift a Fai ze sféroidu řídící kabiny. Inženýr tušil správně. Matná hvězda, která vypadala na obrazovce jako malý disk, byla sluncem Tormansu.

Vir Norin a Menta Kor už vypočítali, že hvězdolet musí urazit tři sta osmdesát miliónů kilometrů s obyčejnými anamezonovými motory. Kdyby zbrzděný koráb užil jen pouhou desetinu přímočaré jednotky P, dosáhl by Tormansu přesně za tři a půl hodiny. Ale zrychlení a pak nové přibrzdění Temného Plamene spotřebují ještě asi třicet hodin.

Temný Plamen se obrovskými skoky řítil po nové dráze.

Už dříve, než se objevily paprskové hvězdolety, říkalo se normálním kosmickým lodím s magnetickými tlumiči inerce ,,mezihvězdní klokani“, protože dovedly tak neuvěřitelným způsobem nabírat rychlost.

Div Simbel a Sol Sajin nařídili pilotážní automaty tak, aby zrychlení, let i zabrzdění proběhly v jediném cyklu.

Celá posádka se pohroužila v hypnotický spánek a po celou dobu neopustila amortizační kabiny. Nikdo na hvězdoletu kromě robotů, kteří mapovali cestu a vedli palubní žurnál — nemohl pozorovat, jak fialové slunce narůstá a je stále rudější. Zpočátku rostlo pomalu, ale pak se začalo hrozivou rychlostí přibližovat a zalévalo hvězdolet svým žárem.

Když dosáhlo v průměru téměř dvou metrů, nevypadalo už jako plochý disk, byla to ohnivá koule s širokou, zářící koronou. Stejně rychle však uskočilo dozadu, jakmile koráb prošel anasteriem, a přijalo rozměry Slunce, jak se jeví pozorovateli ze Země.

Hvězdolet přestal opisovat exaktní křivku. Jeho rychlost klesla na stanovené minimum. V malé oddělené kabině, kde spali Div Simbel a Vir Norin, začaly pracovat budicí přístroje. Krátce nato se sešlo všech třináct členů posádky v pilotním sféroidu a pozorovali přibližující se planetu: byla druhá v pořadí a obíhala rudé slunce v menší vzdálenosti než Země svou mateřskou hvězdu. Měla také jeden vzdálený satelit s rovníkovou rotací. Astronauti dobře znali čistý azur rodné planety, který s ubývající vzdálenosti je stále jasnější. Tormans však vypadal temně modrý, s fialovým odstínem v místech, kde hustý oblačný příkrov odrážel a rozptyloval paprsky rudého slunce.

Tmavomodrá koule visela na černém nebi, a pod ní plul sotva rozeznatelný popelavý kotouček měsíce.

„Tormans byl kdysi určitě třetí planetou,“ pronesl hlasitě Tor Lik. „První už zřejmě dávno spadla na rudé slunce, jak tomu bude i s naším Merkurem. Tahle hvězda je starší…“

Astrofyzik zmlkl a zahleděl se na přijímací obrazovku předních lokátorů, kde se rýsoval oblouk ze samých teček.

Grif Rift se vrhl k pultu, ale Olla Dez ho předešla a zapojila síť. V protáhlém okénku pod lokátorem se míhaly řady vertikálně položených sloupečků a překladový stroj začal bez přestání opakovat noty d a g.

„Jazyk Okruhu!“ vyhrkl Grif.

Olla změnila index překladového stroje a v okénku příjmu běžela teď čísla 02, 02, 02, 02… Z Tormansu přicházely poznávací značky galaktických stanic Velikého Okruhu.

Volaly hvězdolet.

Jakési neuvěřitelně citlivé lokátory zaměřily blížící se Temný Plamen a hovoří k němu teď v jazyce společném pro milióny planet galaktických i mimogalaktických hvězdných soustav, spojených ve Velikém Okruhu. I Galaxie M-31, čili Mlhovina v Andromedě, spojila konečně s pomocí paprskových hvězdoletů kolosální moc rozumu vlastního Okruhu s naším. A kódovaná řeč, dešifrovaná synem Země, nezapomenutelným Kamem Amatem, zní teď v obvyklých symbolech z planety Tormans!

Jak nesprávné byly pozemské představy o této planetě!

Jsou-li Tormanťané součásti Velikého Okruhu, znají-li jeho jazyk a vyměňují-li si zkušenosti se svými inteligentními spolubratry, pak neexistuje žádná planeta „Utrpení“.

Je to mýtus, omyl, zaviněný náhodným nepochopením.

Myšlení Cefeanů se zřejmě značně liší od chápání obyvatel v souhvězdí Draka, kteří poslali paprskový hvězdolet na 26. úsek a stanice Velikého Okruhu si to nemohla ověřit, když předávala zprávu Zemi.

Čedi Daan měla najednou pocit, jako by hvězdoletem zavál svěží vítr ze vzdálené Země. Místo dlouhého klepáni na dveře nepohostinné, možná i nepřátelské planety přicházejí jako vítaní hosté. Tormanťané jistě všechno pochopí a není třeba obávat se oboustranné nedůvěry nebo urážek.

Fai Rodis vydechla úlevou a vrhla na Grifa veselý, skoro vítězoslavný pohled.

Čitelné signály za sklem přijímače pokračovaly stanovený počet minut. Pak následovala dlouhá řada jiných znaků.

Hned nato neúčastný, slabě modulovaný hlas, jakým hovořily malé překladové stroje na kosmických lodích, pomalu pronesl:

„Všem, všem, všem! Vysíláme hlášeni pro cestovatele…“