Na kulatém stole bylo prostřeno k obědu a mezi talířky s jídlem stálo několiklahví. Odkud se všecko jídlo a pití vzalo, Markétka ani Mistr nevěděli. Když se probudili, našli stůl plný. Spali až do sobotního západu slunce a cítili se jako znovuzrození, jen oba pobolíval levý spánek, jediná připomínka včerejších dobrodružství. Došlo u nich spíš k výrazným psychickým změnám. O tom se mohl přesvědčit každý, kdo vyslechl jejich rozhovor ve sklepním bytě. Ale nablízku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Dvorekměl tu výhodu, že byl skoro vždycky prázdný. Lípa a vrba za oknem se zelenaly a šířily jarní vůni, kterou lehký větříkzavál do sklepa. „Zatraceně!” vykřikl náhle Mistr. „Když si pomyslím…” Prudce zamáčkl oharekdo popelníku a sevřel hlavu do dlaní.
„Podívej, ty jsi přece duševně nenarušený člověk, nikdy jsi nebyla v blázinci… Vážně věříš tomu, že jsme byli včera večer u satana? Jsi o tom přesvědčena?” „Naprosto,” přikývla.
„No ovšem,” prohodil ironicky, „zdá se, že místo jednoho pomatence jsme teď dva!” Zvedl ruku k nebi. „Ne, v tomhle aby se čert vyznal, na mou duši…,” posteskl si. Místo odpovědi se Markétka vrhla na pohovku, divoce se rozesmála, kývala bosýma nohama a pakzasténala: „Já už nemůžu… ach bože! Jen se na sebe podívej, jakvypadáš!” Když se dost nasmála, zatímco si Mistr rozpačitě popotahoval ústavní podvlékačky, zvážněla. „Máš pravdu,” pronesla, „čert aby se v tom vyznal. Nechme to na něm, on už si poradí.” Oči jí zajiskřily, vyskočila, zatočila se po pokoji a pokřikovala: „Jakjsem šťastná, jakjsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abysžil s čarodějnicí!” Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na rty, na nosi na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky. „Vážně, vypadáš teď jako divoženka.”
„Nezapírám,” odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela se mi to líbí.” „No dobrá,” promlouval Mistr, „ať jsi co jsi. Báječně! Mě zasvytáhli z blázince… ještě lepší! Dejme tomu, že už jsme se vrátili, a doufejme, že násvšichni nechají na pokoji… Ale poraď mi, pro všecky svaté, co dál? Z čeho budeme živi? Myslím teď na tebe, věř mi!” Vtu chvíli se v okně objevily boty s tupými špičkami a část proužkovaných kalhot. Paksi kalhoty dřeply a čísi podsaditý zadekzastínil výhled. „Alois, seš doma?” zeptal se za oknem čísi hlasnad kalhotami. „Už to začíná,” řekl Mistr.
„Hledáte Aloise?” zeptala se Markéta a přistoupila k oknu.
„Včera ho sebrali. Kdo jste? Jakse jmenujete?”
Kolena i zadekokamžitě zmizely, bylo slyšet, jakklapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pakztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu. „Jenom já vím, jakjsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už sesdost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.” „Ničeho se nebojím, Margot,” utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to takskutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil.
Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám.
Ale je mi tě líto, Margot, a proto tě otravuju pořád stejnou písničkou. Vzpamatuj se! Proč by siskazila život s nemocným žebrákem? Vrať se domů! Záleží mi na tobě, proto to říkám.” „Ach, ty…,” šeptala a vrtěla rozcuchanou hlavou. „Mlč, ty malověrný chudáčku. Celou včerejší noc jsem se kvůli tobě klepala nahá, vzala jsem na sebe jinou podobu, pár měsíců jsem seděla v tmavé komoře a myslela jen na bouři nad Jeruzalémem. Vyplakala jsem si oči, a teď, kdy se na mě konečně usmálo štěstí, bysmě chtěl vyhnat? Proč ne, půjdu, ale jsi necita, abysvěděl! Oni ti zmrzačili duši!”
Zaplavila ho jakási trpká něha a bezděčně se rozplakal, obličej zabořený do jejích vlasů. Markéta mu vískala vlasy na spáncích a šeptala: „Ano, máš tam nitky… Před mýma očima ti hlava zbělela sněhem!… Moje ubohá hlavičko, cosvšecko vytrpěla! Jen se podívej na svoje oči! Jsou prázdné, jako vyhaslé… a ramena klesají pod tíhou břemene… zmrzačili tě, zdeptali…” Začala mluvit nesouvisle a celá se chvěla pláčem.
Setřel si slzy, zdvihl Markétku ze země, vstal a řekl přísně: „Dost. Zahanbilasmě. Už nikdy nepodlehnu malomyslnosti a víc o tom nebudu mluvit. Buď klidná. Vím, že jsme se oba stali obětí duševní choroby… Možná že jsem tě nakazil… Co dělat, poneseme společně svůj úděl.” Zašeptala mu do ucha: