Mistr a Marketka

„Rád bych se rozloučil s městem,” volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a nutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu. Letěli nad bulvárem a viděli, jakse dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavami jim šlehaly blesky. Pakstřechy vystřídala zeleň.

Spustil se prudký lijáka trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře. Markéta už měla s létáním zkušenosti, zatímco Mistr ne, a takse podivil, jakrychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinakse neměl s kým loučit.

Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i takdobře známý lesna protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky. „Počkám na vástady,” křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!” Mistr a Markétka seskočili z koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžikuž Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli. Ivan ležel bezhnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice naslouchal, jakvenku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která k němu vtrhla z balkónu, zbystřil zrak, pakvztáhl ruce a řekl radostně: „Á, to jste vy! A já na váspořád čekám! Vítejte, sousede!”

„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit.” „Já to věděl, myslel jsem si to,” přiznal se tiše Ivan a vyhrkl: „Setkal jste se s ním?” „Ano,” přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil.” Ivan se rozzářil:

„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci…,” usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného… Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccospochopil.” Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele: „To je výborné. Napište o něm pokračování.” Nemocnému zajiskřilo v očích. „A co vy?” Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano… no ovšem… zbytečně se ptám,” a zašilhal vyděšeně na podlahu. „Ne,” zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlaszněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas.” Vdunění bouře se ozval pronikavý hvizd.

„Slyšíte?” zeptal se Mistr.

„To je jen bouře.”

„Ne, volají mě, musím jít,” zadrmolil Mistr a vstal.

„Počkejte, ještě poslední slovo,” žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?” „Tady je,” odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka pohlédla smutně na ležícího mladíka. „Chudáčku…,” zašeptala a sklonila se nad ním.

„Jakje krásná,” pronesl bezzávisti, teskně Ivan a hlasse mu dojatě chvěl. „Vidíte, jakvám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.” Zamyslel se a pakdodal: „A vlastně, možná že ne…” „Určitě ne,” těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vása všecko bude zasdobré…

Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila…”

Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila. „Sbohem, můj učedníku,” zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markéta a balkónová mříž klapla. Ivan zneklidnět. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl a dokonce zasténal. Pakvstal a mluvil sám se sebou.

Bouře sílila a cuchala mu nervy. Zároveň zachytil zbystřeným sluchem na chodbě spěšné kroky a tlumené hlasy, které porušily obvyklé ticho. Začal sebou poškubávat a nervózně vykřikl: „Praskovjo Fjodorovno!”

Ale ta už vcházela s napůl tázavým, napůl starostlivým výrazem. „Copakje,” vyptávala se. „Bouřka vásrozčiluje? To nic, dáme vám něco pro uklidnění… zavolám doktora…” „Ne, Praskovjo Fjodorovno, nikoho nevolejte,” zaprosil a s obavou hleděl na stěnu, „mně nic není. Já už se znám, nebojte se. Raději mi řekněte,” vzhlédl k ní prosebně, „co se stalo vedle ve stoosmnáctce?” „Ve stoosmnáctce?” opáčila a oči jí neklidně těkaly. „Co by se tam stalo,” uklidňovala ho, ale její hlasnezněl moc přesvědčivě. „Podívejte, Praskovjo Fjodorovno… Vždyť neumíte pořádně lhát… Myslíte si, že začnu zuřit? Ne, nebojte se. Řekněte mi pravdu, já už delší dobu pozoruju, že se za stěnou něco děje.” „Váš soused umřel,” vyhrkla. Ta dobromyslná žena neměla odvahu lhát. Ozářená bleskem polekaně Ivana sledovala. Ale nemocný zůstal klidný, jenom zvedl významně ukazováka řekl:

„Já to věděl! Ujišťuju vás, Praskovjo Fjodorovno, že ve městě v téže chvíli zemřel ještě jeden člověk. Dokonce vím kdo…,” a tajemně se usmál… „je to žena!”

31 NA VRABČÍCH HORÁCH