Mistr a Marketka

Náhle pohasl žlutavý předbouřkový zábleskv Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jaksmrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocně ruce a pakjí těžce klesla hlava na stůl a Markéta se svezla na podlahu. „Traviči…,” stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jakpadal naznak, poranil si spáneko roh psacího stolu. Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za okamžikuž se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všechno v pořádku. A bylo. Viděl, jakz ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem: „Natašo… zavolejte… někoho…,” klesla na zem na prahu pracovny. „Všecko v pořádku,” konstatoval Azazelo a za okamžikuž se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, noszabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jakse mění výrazjejí tváře.

Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jakzmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřela vlil jí do úst několikkapekosudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bezAzazelovy pomoci a zeptala se slabě: „Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?”

Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:

„To jsem nečekala… vrahu!”

„Nerozčilujte se hned,” uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane…” Markéta mu okamžitě uvěřila, natolikbyl hlasryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakoval: „Traviči…”

„Taklidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí,” povzdechl si Azazelo. „Cožpakjste slepí? Jestli ano, takjen honem prohlédněte!” Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptal: „Co má zastohle znamenat?”

„To znamená,” vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jakvenku pohřmívá? Už se stmívá… Koně hrabají netrpělivě kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas.” „Chápu,” hlesl Mistr, „vy jste nászabil, jsme mrtví… To je od vásvelice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné.” „Prosím vás,” namítl Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vásnazývá Mistrem. Jakmůžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copakmyslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!” „Rozumím vám,” vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!” „Ó veliký Wolande!” přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vezmi s sebou, ať poletíme kamkoliv!” „Není třeba,” odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť.”

„A nezapomeneš ani jediné slovo?” vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krevz rozseknutého spánku. „Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu,” odpovídal.

„A teď trochu ohně!” vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí.” „Oheň!” zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo.

Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrusna stole. Pakzapálil kupu starých novin na pohovce, rukopisa záclonu na okně.

Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrusa kniha vzplanula jasným plamenem. „Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!” křičela Markéta. Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvoreka zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markéta se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr. Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhrůžně ze sedla: „Že ti uříznu ruku!” Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění: „Hoří!…”

Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.