Návrat z hvězd

Vyprávěla mi o sobě, o svém dětství, a takto jsem se dověděl, podruhé, či vlastně poprvé, protože vyprávění dostalo reálnou lidskou náplň, jak mistrně byla zbudována tato společnost ustavičné, citlivé stabilizované harmonie. Pokládala — ta společnost — za zcela přirozené, že mít děti a vychovávat je v prvních letech života je otázka vysokých kvalifikací a všestranné přípravy, prostě zvláštního studia. Manželé, aby získali povolení mít potomka, museli skládat něco jako zkoušky. Napřed mi to připadalo prostě neslýchané, ale po zralé úvaze jsem musel uznat, že paradoxními zvyky jsme byli zatíženi vlastně my, lidé minulosti, a ne oni. Ve staré společnosti přece nikdo nesměl postavit dům, most, léčit nemoci, vykonávat prostá administrativní opatření bez určitého vzdělání. A jedině věc nejvýše odpovědná, plození dětí, utváření jejich psychiky, byla ponechána osudu, slepé náhodě a náhodnému chtíči. Společnost pak zasáhla teprve tehdy, až došlo k omylům, na jejichž nápravu bylo nejednou pozdě.

Čili právo na dítě bylo nyní zvláštním vyznamenáním, jež nebylo udělováno komukoli. Dále, rodiče nemohli izolovat děti od jejich vrstevníků — tvořily se pečlivě vybírané skupiny dětí obou pohlaví, kde byly zastoupeny nejrůznější povahy. Tak zvané „těžko vychovatelné děti“ byly podrobovány dodatečným hypnagogickým zásahům. A vyučování vůbec začínalo velice záhy. Nebyly to hodiny čtení a psaní, k tomu docházelo daleko později. Nezvyklost vyučování nejmladších tkvěla v tom, že do funkce světa, Země, do bohatství a mnohotvárnosti společenského života byly zasvěcovány zvláštním druhem her. Již čtyřletým až pětiletým dětem byly tak jakousi přirozenou cestou vštěpovány zásady tolerance, soužití, úcty k odchylným názorům a zdůrazňována bezvýznamnost těch nejodlišnějších vnějších fyzických znaků u dětí (tedy lidí) různých ras. To všecko se mi zdálo velice krásné, ale s jedinou, ale zato zásadní výhradou. Neotřesitelným základem toho světa, jeho všeřídícím pravidlem, byla betrizace. Výchova zřejmě směřovala právě k tomu, aby byla přijímána jako samozřejmost, stejně jako narození a smrt. Dokonce i když jsem slyšel, jak ve škole přednášejí dějepis, zmocňoval se mě hněv, který jsem jen stěží přemáhal. V tomto pojetí byly dřívější doby epochou zvířeckosti a barbarského, nezkroceného plemenění, prudkých katastrof hospodářských a vojenských. Ale i úspěchy civilizace — ty nezatajované — byly líčeny jako úspěch oněch sil a směrů, které lidem umožňovaly přemáhat tmářství a surovost doby. Bylo jich tedy dosaženo nějak navzdory všeobecné tendenci žít na úkor druhých. To — stálo tam — čeho se dosahovalo jen s největší námahou, co mohlo být vyplněním tužeb pouze nečetných jedinců, k čemu vedla cesta plná nebezpečí a odříkáni, kompromisů a morálních porážek, vykupujících hmotné úspěchy, je nyní všeobecné, snadné a zabezpečené.

Pokud se mluvilo všeobecně, ještě to ušlo. Byl jsem ochoten uznat zavržení řady jevů z minulých dob, řekněme válek. Rovněž jsem musel počítat za úspěch — a nikoli za ztrátu — naprosté odstranění různic, napětí, mezinárodních konfliktů. I když mi to zpočátku připadalo překvapující, snad i trochu podezřelé. Konflikty, rozpory přece musí existovat, jenže se o nich nemluví. Ale horší bylo, když se přehodnocování dotýkalo mých věcí nejsoukromějších. Neboť kosmických výprav se nezřekl jen Starek ve své knize (podotýkám, že napsané půl století před mým návratem).

Tu mě mohla lecčemus naučit Eri, absolventka archeologie. První, již betrizovaná generace změnila radikálně svůj postoj k astronautice. Avšak i po změně kladných znamének na záporná zůstal zájem nadále intenzívní. Soudilo se tehdy, že došlo k tragickému omylu, který vyvrcholil právě v letech příprav naší expedice. Tehdy totiž obdobné výpravy startovaly hromadně. Omyl netkvěl pouze v tom, že výsledky těchto výprav byly hubené, že prozkoumání oblasti v poloměru mnoha světelných let od Slunce nepřineslo — až na objevení primitivních a nám naprosto cizích forem vegetace na nečetných planetách — setkání se žádnou vysoce vyvinutou civilizací. Za nejhorší se nepokládalo ani to, že hrůzné trvání letu — jak budou vytyčovány cíle stále vzdálenější — bude měnit osádky raket, těchto vyslanců Země, ve stádo nešťastných, na smrt zmučených bytostí, které po přistání tady i tam budou potřebovat všestrannou péči a rekonvalescenci. Jinými slovy, rozhodnutí vyslat ty nadšence do kosmu je bezhlavost a ukrutenství. Ale nejpádnější námitkou bylo, že dobýt vesmíru se stalo údělem Země, která ještě neučinila všechno pro sebe samu, jako by nebylo zřejmé, že nekonečné hlubiny lidského utrpení, nespravedlnosti, strachu a hladu nebudou odstraněny hrdinskými lety do vesmíru.