Návrat z hvězd

Ale to byl teprve Strašidelný zámek. Pak následoval Mandl, s překlopnými stoly a centrifugami a s ďábelským akceleračním strojem, který byl zkonstruován na zrychlení až čtyři sta gé, nikdy přirozeně nedosažené, jež by však člověka změnilo v louži. Ale i takových sto gé stačilo, aby ve zlomku vteřiny celá záda kandidáta mokvala krví, která prosákla kůží.

Závěrečnou zkoušku, Korunovaci, jsem absolvoval celkem dobře. Bylo to poslední síto, poslední třídicí stanice. Al Martin, který tehdy na Zemi vypadal jako po návratu já, obr, jediná masa ocelových svalů, vtělený klid, jak se navenek zdálo, vrátil se z Korunovace v tak zbědovaném stavu, že ho ihned odvezli ze Střediska. Ta Korunovace byla věc poměrně prostá. Vzali člověka, navlékli do skafandru, vyvezli na oběžnou dráhu kolem Země a ve výšce asi sto tisíc kilometrů, kde Země zářila jako pětinásobný Měsíc, prostě ho katapultovali z rakety do prostoru a pak odletěli. A člověk musel, vznášeje se a pohybuje rukama a nohama, čekat na jejich návrat, na záchranu. Skafandr byl bezpečný, pohodlný, měl kyslíkovou soupravu, aklimatizační zařízení, hřál a dokonce krmil člověka výživnou pastou, vymačkávanou každé dvě hodiny ze zvláštního náústku. Nemohlo se tedy nic stát, leda že by se byl pokazil rádiový přístroj, upevněný ke skafandru zvenčí, který dával automatickým signálem zprávu, kde pluje jeho majitel. V tom skafandru chyběla pouze jediná nezbytná věc: rádiové spojení, ovšem úmyslně, takže člověk nemohl slyšet žádné hlasy kromě svého. S tou nehmotnou černí a s hvězdami kolem sebe muselo se čekat v beztížném stavu. Sice dost dlouho, ale nijak zvlášť dlouho. Více nic.

Ano, ale lidé z toho upadli v šílenství: do rakety je vnášeli v jakýchsi epileptických záškubech. To bylo v největším rozporu se vším, co bylo v člověku. Naprostá anihilace, zatracení, smrt při plném vědomí. Poznali jsme tam, co je to věčnost. Vstupovala do nás a dávala nám okusit svou příšernou chuť. Poznatek považovaný vždycky za nezískatelný na vlastní oči, poznatek o všesměrné bezednosti existence mimo Zemi, stal se naším údělem. Nekonečný pád, hvězdy mezi tak nepotřebnýma, komíhajícíma nohama, zbytečnost, neužitečnost rukou, úst, gest, jakéhokoli pohybu i nehybností. Ve skafandrech se ozýval křik, nešťastníci ječeli…

Dost. Dost vzpomínek na to, co bylo, to přece byla pouze zkouška, úvod, pokus prozíravě připravený, a navíc dokonale zabezpečený. Ani jedinému z „korunovaných“ se ve smyslu fyzickém nic nestalo. Raketa Báze je všecky našla. Pochopitelně ani to nám neříkali, aby autentičnost situace byla co největší.

Mně dopadla Korunovace dobře. Měl jsem totiž svůj vlastní systém. Bylo to velmi prosté a zcela nepoctivé: nemělo se to dělat. Když mě vymrštili z katapultu, zavřel jsem oči. Pak jsem přemýšlel o všech možných věcech. Jediné, čeho člověk musel mít habaděj, to byla vůle. Museli jste si říci, že ty nešťastné oči neotevřete ani nevím za co. Janssen, tuším, věděl o tom mém kousku. Nemělo to pro mne žádné následky. Třeba mi to připočetli k dobru?

Ale to vše se odehrálo na Zemi, nebo v její blízkosti. Pak následoval již nevymyšlený a laboratorně nevytvořený kosmický prostor, který zabíjel opravdu, ne naoko. A který nás výjimečně ušetřil: Olafa, Gimmu, Thurbera, mne, těch sedm z Ulixa — a dokonce nám dovolil se vrátit. A pak my, kteří po ničem tolik netoužili jako právě po klidu, jakmile jsme se dožili tak dokonalého splnění svého snu, okamžitě jsme jím opovrhli. To řekl, tuším, Plato: „Nešťastníku — budeš mít, co sis přál.“

VIII