Návrat z hvězd

Jednou v noci, hodně pozdě, leželi jsme unaveni milováním, Eri odpočívala na boku a měla tvář položenu v ohbí mého lokte, a já, když jsem zvedl oči, mohl jsem spatřit za otevřeným oknem hvězdy v propastech mezi mračny. Vítr nevanul, záclona před okny visela bez hnutí jako bělavý přízrak, ale z širého moře přicházely mrtvé vlny a já jsem slyšel táhlý šum, který je oznamoval. Následovalo roztříštěné šplouchnutí, s jakým se rozbíjely na pláži, potom na několik úderů srdce nastalo ticho a neviditelné vody znovu útočily ve tmě na plochý břeh. Ale já téměř neslyšel to opakované, rytmické memento pozemské přítomnosti. Díval jsem se očima široce otevřenýma na Jižní kříž. Jeho Beta byla naší vůdkyní a každý den začínal jejím zaměřením, takže na konci jsem je konal již docela automaticky, zaujat jinými myšlenkami. Vedl nás neklamně, ten nikdy nehasnoucí maják v pustině. Cítil jsem téměř v rukou stisk pák, jimiž jsem pohyboval, abych světelný bod, hrot tmy, dostal do středu zorného pole, zatímco měkká gumová obruba okuláru doléhala na obočí a tváře. Tato hvězda, jedna z nejvzdálenějších, se nezměnila bezmála až k cíli a svítila stejně lhostejně, zatím co celý Jižní kříž se dávno rozpadl a přestal pro nás existovat, protože jsme pronikli mezi jeho ramena. A pak ten bílý bod, ten hvězdný obr, přestal být tím, čím se nám zdál na počátku — výzvou. Jeho neměnnost nám ukázala svou pravou tvář, byla svědectvím bezvýznamnosti našeho počínání, lhostejnosti prostoru, vesmíru, s níž se nikdy nikdo nedovedl smířit.

Ale nyní, když jsem se pokoušel mezi dvěma útoky Pacifiku zaslechnout dech Eri, málem jsem tomu nevěřil, mohl jsem si mlčky opakovat „opravdu, opravdu jsem tam byl“ a potvrzení nijak neoslabilo můj bezmezný údiv. Eri se pohnula. Chtěl jsem se odtáhnout, udělat jí víc místa, ale vtom jsem ucítil její pohled.

„Nespíš,“ zašeptal jsem. Naklonil jsem se, chtěl se rty dotknout jejích, ale položila mi na ústa špičky prstů. Chvíli je tam držela, pak jimi sklouzla podél klíční kosti k hrudníku a objela tvrdou jamku mezi žebry. Přitiskla na ni ruku.

„Co je to?“ zašeptala.

„Jizva.“

„Co to bylo?“

„Úraz.“

Zmlkla. Cítil jsem, že se na mne dívá. Pozvedla hlavu. Její oči byly pouhou tmou, bez lesku, viděl jsem sotva obrys ramene, oddechující, bílý.

„Proč mi to neřekneš?“ zašeptala.

„Eri…“

„Proč nechceš nic říci?“

„O hvězdách?“ pochopil jsem najednou. Mlčela. Nevěděl jsem, jak odpovědět.

„Myslíš, že nepochopím?“

Díval jsem se na ni zblízka, skrze tmu, skrze hukot oceánu, který naplňoval a opouštěl pokoj, a nevěděl jsem, jak jí to vysvětlím.

„Eri.“

Chtěl jsem ji obejmout. Uvolnila se a usedla na posteli.

„Nemusíš vyprávět, když nechceš. Ale řekni, proč?“

„Nevíš? Opravdu nevíš?“

„Ted již vím. Chtěl jsi mne… šetřit?“

„Ne. Bojím se prostě.“

„Čeho?“

„Sám dobře nevím. Nechci se toho dotýkat. Ničeho se nezříkám. Je to ostatně nemožné. Ale mluvit, to by znamenalo — jak se mi zdá — uzavřít se do toho. Přede všemi, před vším, před tím, co je… teď.“

„Rozumím,“ řekla tiše. Bledá skvrna jejího obličeje zmizela, sklonila hlavu.

„Myslíš si, že to nepovažuji za nic…“

„Ne, ne,“ pokoušel jsem se ji přerušit.

„Počkej, teď já. To, co si myslím o astronautice, a že jsem sama nikdy Zemi neopustila, to je jedna věc. Ale to nemá nic společného s tebou a se mnou. Nebo vlastně má, protože jsme spolu. Jinak bychom nebyli — nikdy. Astronautika — to jsi pro mne ty. Proto jsem si to přála… ale nemusíš. Je-li tomu tak, jak říkáš. Cítíš-li to tak.“

„Řeknu.“

„Ale ne dnes.“

„Dnes.“

„Polož se.“

Klesl jsem do polštářů… Šla po špičkách a bíle zazářila ve tmě. Zatáhla záclonu. Hvězdy zmizely. Zůstal pouze táhlý, s mrtvou neodbytností se vracející hukot Pacifiku. Neviděl jsem již téměř nic. Závan prozradil její kroky, lůžko se prohnulo.

„Vidělas někdy raketu typu Prométheus?“

„Ne.“

„Je mimořádně velká. Na Zemi by vážila přes tři sta tisíc tun.“

„A vás bylo tak málo.“

„Dvanáct. Tom Arder, Olaf, Arne, Thomas — piloti. No a já. A sedm vědců. Ale jestli se domníváš, že tam bylo místo, mýlíš se. Devět desetin hmoty je pohon. Fotoagregáty. Skladiště, zásoby, náhradní soustrojí — obytná část je nevelká. Každý z nás měl svou kabinu, kromě společných. V centrální části trupu — ležely ústředny a malé raketky pro přistání a rakety-sondy — ještě menší, které braly vzorky korony…“

„Nad Arkturem jsi byl v takové sondě?“

„Ano, s Arderem.“

„Proč jste neletěli spolu?“

„V jedné raketě? Protože to je menší pravděpodobnost.“

„Proč?“

„Sonda, to je chlazení, víš. Taková — létající chladnička. Místo jen na sezení. Sedíš v ledové skořápce. Ten led taje na straně pancíře a znovu mrzne na trubicích. Kompresory se mohou pokazit. Stačí okamžik, zaseknutí, venku je totiž osm, deset nebo dvanáct tisíc stupňů. Když se zastaví ve dvoumístné raketě, musí zahynout dva lidé. Jinak — jeden, rozumíš?“

„Rozumím.“

Nechala ruku ležet na tom necitlivém místě mého hrudníku.

„To se stalo… tam?“

„Ne. Eri — budu ti třeba vyprávět o něčem jiném.“

„Dobrá.“

„Jen si nemysli… to nikdo neví.“

„To?“

Jizva vystoupila pod teplem jejích prstů — jako by začínala opět žít.