Návrat z hvězd

Ale takto uvažovala, jak říkám, první betrizovaná generace. Potom přirozený běh událostí přinesl zapomenutí a nezájem. A když se děti dovídaly o romantickém údobí astronautiky, divily se a snad i pociťovaly trochu hrůzu před těmi svými nepochopitelnými předky, stejně cizími a stejně záhadnými, jako byli naši pradědové, účastníci loupeživých válek a výprav za zlatem. Mě nejvíc ohromoval právě ten nezájem, protože byl horší než naprosté odsouzení — naše životní dílo bylo zahaleno mlčením, bylo pohřbeno a zapomenuto.

Eri se nepokoušela vzbudit ve mně nadšení pro nový svět, nesnažila se mě ukvapeně obrátit na novou víru — vyprávěla mi prostě o životě tak, že hovořila o sobě — a právě proto, že hovořila o sobě — podávala o něm svědectví sama sebou, takže jsem nemohl zavírat oči před jeho světlými stránkami.

Byla to civilizace, která neznala strach. Všechno, co existovalo, sloužilo lidem. Důležité bylo pouze jejich pohodlí, uspokojení potřeb běžných i těch nejrafinovanějších. Všude, ve všech oblastech, kde přítomnost člověka, nestálost jeho citů, pomalost jeho reakcí mohla způsobit sebemenší riziko, byl člověk nahrazen mrtvými zařízeními, automaty.

Byl to svět uzavřený před nebezpečím. Nebylo v něm místo na hrůzu, boj, násilí jakéhokoli druhu. Svět mírnosti, měkkých forem a obyčejů, neostrých přechodů, nedramatických situací, stejně překvapivých jako byla má nebo naše (myslím tím Olafa) reakce na něj.

My jsme přece za těch deset let zakusili tolik hrůz, poznali blízkost zkázy, vše, co je člověku nepřátelské, co ho zraňuje a láme. A když jsme se vraceli, měli jsme toho po krk, ba více než po krk. A každý z nás by se vrhl na toho, kdo by oznámil, že se návrat opozdí, že budeme muset čelit dalším měsícům života v kosmické pustině. A nyní my, když jsme již nemohli déle snášet to ustavičné riziko, nevypočitatelnou možnost srážky s meteoritem, to věčné napětí a očekávání, muka, jaká jsme prožívali, když se nějaký Arder nebo Ennesson nevraceli z průzkumného letu, my jsme se najednou začali odvolávat na tu dobu hrůzy, jako na něco jedině správného, co nám propůjčuje důstojnost a hodnotu. A přece jsem se ještě nyní zachvěl, když jsem si vzpomněl, jak jsme čekali, skloněni v těch nejpodivnějších pozicích nad kulatou rádiovou kabinou. Čekali a čekali v tichu přerušovaném jedině monotónním bzukotem signálu vysílaného automatickým zařízením rakety a hleděli, jak v mrtvém namodralém světle kanou krůpěje potu z čela radisty napjatého stejným očekáváním, zatímco nehlučně běžel poplašný stroj, až konečně přinesl úlevu okamžik, kdy se jeho ručička dotkla červeného bodu na ciferníku. Úlevu… protože pak již jsme mohli zahájit pátrání a třeba sami zahynout, ale to nám opravdu připadalo snesitelnější než čekání. My — piloti, nevědci, byli jsme vlastně staří kluci, náš čas se zastavil již tři roky před vlastním startem.

Během těchto tří let jsme procházeli zkouškami postupně vzrůstajícího psychického přetížení. Mělo tři hlavní etapy, tři stanice nazývané krátce: Mandl, Strašidelný zámek a Korunovace.

Strašidelný zámek znamenal uzavření v malé kabině, odříznuté od světa tak dokonale, jak si lze představit. Nevnikal tam žádný zvuk, paprsek světla, špetka vzduchu, záchvěv zvenčí. Kabina, podobná malé raketce, byla opatřena cvičnou aparaturou, zásobou vody, potravin a kyslíku. A tam jsme museli žít, nečinně, nemajíce absolutně nic na práci po celý měsíc, který se nám zdál věčností. Nikdo odtamtud neodešel stejný, jak tam vstoupil. Já, jedno z nejtvrdších želízek doktora Janssena, jsem až třetí týden začal vidět věci, jaké ostatní pozorovali již čtvrtý pátý den: obludy bez tváře, beztvaré postavy vystupující z mrtvolně fosforeskujících ukazovatelů, aby se se mnou pouštěly do nesmyslných rozhovorů, utkvívaly nad mým zpoceným čelem, jehož hranice se ztrácely a ono rostlo, měnilo se a konečně — to byl snad nejpříšernější okamžik — začalo se nějak osamostatňovat. Zprvu cukalo jednotlivými fibrilami svalů, pak přes mravenčení a zdřevěnění přecházelo do křečí, potom do pohybů, které jsem nechápavě a ohromeně pozoroval. A kdybych nebyl měl průpravu, kdybych nebyl měl teoretická vodítka, byl bych ochoten věřit, že mýma rukama, krkem, hlavou vládnou démoni. Vyčalouněný vnitřek kabiny prý viděl nepopsatelné, nevyjádřitelné scény: Janssen a štáb jeho lidí byli pomocí svých přístrojů svědky toho, co se v kabině odehrávalo, ale nikdo z nás to — tehdy — nevěděl. Pocit odtrženosti musel být autentický a plný. Nedovedli jsme si proto vysvětlit mizení některých doktorových asistentů. Až během cesty mí Gimma vyprávěl, že se prostě lámali psychicky. Jeden z nich, jakýsi Gobbek, prý se pokoušel násilím otevřít kabinu, protože nemohl déle přihlížet mukám člověka, který v ní byl uzavřen.