Studie v šarlatové

Po celý den se prodírali soutěskami a večer si vypočítali, že mají před svými nepřáteli náskok víc než třicet mil. K nočnímu odpočinku si vybrali úpatí převislé skály, kde byli trochu chráněni před studeným větrem a kde, přituleni k sobě, aby jim bylo tepleji, si dopřáli několik hodin spánku. Před úsvitem však už zase byli na cestě. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy a Jefferson Hope si začínal myslet, že jsou už mimo dosah té strašlivé organizace, kterou proti sobě popudili. Málo věděl o tom, jak daleko dosáhne její železná pěst a jak brzo udeří a rozdrtí je.

Byli na útěku už druhý den, když jim asi v poledne začala docházet skrovná zásoba potravin. Lovce to nijak neznepokojilo, vždyť v horách bylo dost zvěře a on sám se už často vydal na cestu bez zásob, spoléhaje na svou ručnici. Vyhledal chráněné místo, nakupil suché větve a rozdělal oheň, u kterého se jeho společníci měli zahřát — byli teď už skoro pět tisíc stop nad hladinou moře a vzduch byl studený a ostrý. Když přivázal koně a rozloučil se s Lucií, hodil si ručnici na rameno a vydal se na cestu, aby ulovil, co mu náhoda do cesty přinese. Viděl, jak stařec i dívka se krčí u planoucího ohně a jak v pozadí nehybně stojí zvířata. Potom mu je zakryla vyčnělá skála.

Ušel asi dvě míle, prohledávaje jednu rokli po druhé, avšak bez úspěchu, třebaže podle odloupané stromové kůry a podle jiných známek se dalo soudit, že je v těchto končinách hodně medvědů. Konečně po dvou nebo třech hodinách marného hledání začal celý zoufalý pomýšlet na návrat. Vtom pohlédl vzhůru a nad tím, co viděl, poskočilo mu srdce radostí. Asi tři nebo čtyři sta stop nad ním stálo na kraji skalního výčnělku zvíře, které se trochu podobalo ovci, bylo však ozbrojeno dvěma obrovskými rohy. Čtyrnožec patrně hlídal stádo, které lovec nemohl vidět. Naštěstí se však díval opačným směrem a lovce nezpozoroval. Jefferson si lehl na záda, ručnici opřel o skálu a dlouho, klidně mířil, než stiskl spoušť. Zvíře vyskočilo, chvíli se kymácelo na okraji srázu a potom se zřítilo do údolí.

Poněvadž bylo příliš těžké, aby je mohl odnést, celé, spokojil se tím, že odřízl jednu kýtu a vyřízl část hřbetu. S touto kořistí na rameni pospíchal zpátky, protože se už začínalo šeřit. Sotva však udělal několik kroků, uvědomil si, že zabloudil. Ve snaze, aby něco ulovil, vzdálil se příliš od roklí, které dobře znal, a teď nebylo lehké najít cestu, kterou sem přišel. Údolí, v němž se octl, bylo křížem krážem zbrázděno roklemi, které byly všechny stejné, a tak bylo nemožné rozeznat jednu od druhé. Šel jakousi roklí míli nebo víc a narazil na horskou bystřinu, kterou, jak určitě věděl, viděl teď poprvé. Uvědomil si, že zabloudil, proto šel jinou roklí, ale výsledek byl stejný. Noc se rychle blížila. Bylo už skoro tma, když se konečně octl v rokli, kterou znal. Ani pak nebylo lehké nesejít ze správné cesty, protože měsíc dosud nevyšel a vysoké skály z obou stran činily tmu ještě hustší. Klopýtal ohnut pod břemenem a unaven dlouhou, namáhavou chůzí. Posilovala ho jedině myšlenka, že každý krok ho přibližuje k Lucii a že přináší dost potravy, aby vystačila po celou cestu.

Konečně přišel k začátku úvalu, kde nechal oba uprchlíky. I potmě poznával obrysy skal, které úval ohraničovaly. Pomyslel si, že na něho úzkostlivě čekají, vždyť byl pryč skoro pět hodin. Ze samé radosti přiložil ruce k ústům a rozezvučel celý úval ozvěnou hlasitého zavolání, které pro ně mělo být znamením, že už jde. Zastavil se a čekal na odpověď. Žádná se neozvala kromě vlastního zavolání, které se rozléhalo smutnými, tichými roklemi a vracelo se k němu nesčetněkrát opakované ozvěnou. Znovu zavolal, ještě hlasitěji než prve, ale přátelé, které opustil před tak krátkou dobou, neodpovídali. Zmocnil se ho neurčily, nepojmenovatelný strach. V rozčilení upustil drahocennou potravu a ze všech sil se rozběhl k druhému konci úvalu.

Když zahnul za vyčnívající skálu, objevilo se před ním místo, kde rozdělal oheň. Dosuď tam byla žhavá hromádka dřevěného popela, avšak oheň zřejmě nebyl od jeho odchodu udržován. Kolem dokola panovalo mrtvé ticho. Jeho obavy se teď proměnily v jistotu. Běžel dál. U zbytků ohniště nebylo živé duše. Zvířata, stařec, děvče — všichni zmizeli. Bylo až příliš zřejmé, že za jeho nepřítomnosti došlo k náhlé a strašlivé pohromě — k pohromě, která dopadla na všechny, a přece nezanechala po sobě nejmenší stopy.