Studie v šarlatové

Jefferson Hope, zmatený a omráčený touto ranou, cítil, jak se mu točí hlava, a musel se opřít o ručnici, aby neupadl. Byl to však člověk neobyčejně rázný, a tak se ze své chvilkové nemohoucnosti rychle vzpamatoval. Vytáhl z doutnajícího popela kus napolo spáleného dřeva, na jeho ohořelém konci rozdmýchal plamen a s pomocí této pochodně začal prohlížet okolí. Zem kolem dokola byla zdupána koňskými kopyty; z toho bylo vidět, že uprchlíky přepadla velká tlupa jezdců, která, jak ukazovaly stopy, se potom vrátila do Salt Lake City. Odvezli s sebou starce i dívku? Jefferson Hope skoro přesvědčil sám sebe, že to museli udělat, vtom však jeho zrak padl na něco, nad čím mu strnul v těle každý nerv. Malý kousek od ohniště byla nízká hromada načervenalé země, která tam rozhodně prve nebyla. Nebylo možné mýlit se — byl to čerstvě zaházený hrob. Když se lovec k němu přiblížil, uviděl, že je do něho zabodnut kus větve. V rozeklaném konci větve vězel kus papíru. Nápis na něm byl krátký, ale výmluvný:

John Ferrier,

kdysi obyvatel Salt Lake City.

Zemřel 4. srpna 1860

Ten statečný stařec, kterého opustil před tak krátkou dobou, je tedy mrtev a toto je jeho hrob. Jefferson Hope se pln hrůzy rozhlédl kolem, není-li tu někde druhý hrob. Po tom však nebylo ani stopy. Lucii odvezli její strašliví pronásledovatelé, aby ji přinutili podrobit se osudu, který jí byl určen od počátku — aby se stala jednou z těch, jež přivedl do svého harému syn staršího církve. Když si mladý muž uvědomil, co se s ní stane a jak on sám je bezmocný tomu zabránit, zatoužil, aby i on ležel se starým farmářem v tichém hrobě.

Avšak jeho energický duch znovu setřásl letargii, kterou vyvolává zoufalství. Jestliže přišel o všechno, může alespoň zasvětit svůj život pomstě. Jefferson Hope měl nejen nezdolnou trpělivost a vytrvalost, ale byl schopen i nesmiřitelné pomstychtivosti, vlastnosti, kterou snad získal, když žil mezi Indiány. Když tu tak stál nad vyhaslým ohněm, cítil, že jenom trest, který by vlastní rukou vykonal na svých nepřátelích, mohl by zmírnit jeho bolest. Rozhodl se, že svou silnou vůli a neúnavnou energii zasvětí tomuto jedinému cíli. Na jeho bledé tváři byl tvrdý, přísný výraz, když se vracel tam, kde prve zanechal potravu. Prohrábl doutnající oheň a upekl si tolik masa, kolik mu mělo postačit na několik dní. Zabalil je do uzlíčku, a třebaže byl unaven, vydal se ihned na zpáteční cestu přes hory po stopách Andělů pomsty.

Pět dní se plahočil na rozbolavělých nohách a unavený roklemi, kterými už projel na koni. V noci ulehl mezi balvany a dopřál si několik hodin spánku. Před svítáním byl už zase na cestě, šestého dne dorazil do Orlí rokle, odkud započal ten neblahý útěk. Odtud viděl dolů na domov Svatých. Opřel se, zemdlený a vyčerpaný, o ručnici a vyzáblou rukou zuřivě zahrozil tichému, rozlehlému městu, které leželo pod ním. Všiml si, že v některých hlavních ulicích jsou vlajky a jiná slavnostní výzdoba. Ještě nepřestal uvažovat, co to asi znamená, když zaslechl dusot koňských podkov a uviděl jezdce, který se k němu blížil. Poznal v něm mormona, který se jmenoval Cowper a jemuž nejednou prokázal službu. Když jezdec dojel až k němu, oslovil ho, protože se chtěl dozvědět, co se stalo s Lucií Ferrierovou.

„Jsem Jefferson Hope,“ řekl. „Pamatujete se na mě?“

Mormon na něho zíral s neskrývaným úžasem. Bylo opravdu těžké poznat v tomto rozedraném, zanedbaném vandrákovi s příšerně bledým obličejem a s divokýma, nepříčetnýma očima někdejšího mladého lovce. Když se mormon konečně přesvědčil o jeho totožnosti, překvapení se změnilo v úlek.

„Zbláznil jste se, že jste sem přišel?“ zvolal. „Kdyby mě někdo viděl, že tu s vámi mluvím, stálo by mě to život. Svatá rada čtyř na vás vydala zatykač, protože jste Ferrierovým pomáhal k útěku.“

„Nebojím se ani Svaté rady čtyř, ani jejího zatykače,“ řekl vážně Hope. „Vy jistě o té věci něco víte, Cowpere. Zapřísahám vás při všem, co je vám drahé, abyste mi odpověděl na několik otázek. Byli jsme vždycky přáteli. Proboha, neodpírejte mi odpověď.“

„Co chcete vědět?“ zeptal se stísněně mormon. „Rychle. Tady mají skály uši a stromy oči.“

„Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“

„Včera měla svatbu. Bral si ji mladý Drebber. Vzpamatujte se, člověče, vzpamatujte se, vždyť vypadáte, jako byste měl smrt na jazyku.“

„Nevšímejte si mne,“ řekl mdle Hope. I rty mu zbledly. Klesl na balvan, o který se prve opíral. „Je vdaná, říkáte?“

„Včera měla svatbu — proto jsou ještě na modlitebně vlajky. Mladý Drebber a mladý Stangerson se pohádali, kdo z nich ji má dostat. Oba byli v té tlupě, která je pronásledovala. Stangerson zastřelil jejího otce a to mu jaksi dávalo na ni větší nárok. Ale když to projednávali v Radě, většina byla pro Drebbera, a tak ji prorok dal jemu. Ale nikdo ji nebude mít moc dlouho, viděl jsem jí včera na obličeji, že ji už poznamenala smrt. Vypadá spíš jako duch než jako ženská. Vy odcházíte?“

„Ano, odcházím,“ řekl Jefferson Hope, který už zase vstal.