C'il Zero

„Jiste. Ale nemuzu ti sl'ibit, ze na ni odpov'im.“

„Pl'anujes zase zac'it… cestovat?“

„Aha.“ Opet ho jej'i ot'azka zaskocila. CIA mu znovu nab'idla jeho pr'aci – ve skutecnosti se s'am reditel N'arodn'i zpravodajsk'e sluzby dozadoval toho, aby byl Kent Steele povol'an do sv'e funkce – ale Reid jim zat'im neodpovedel a agentura se zat'im odpovedi nedozadovala. Po vetsinu casu se na to snazil vubec nemyslet.

„J'a… skutecne r'ad bych rekl, ze ne. Ale pravda je takov'a, ze jeste nev'im. Zat'im jsem se tak 'uplne nerozmyslel.“ Na chv'ili se odmlcel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych zacal?“

„Chces zn'at muj n'azor?“ zeptala se prekvapene.

„Ano, chci. Upr'imne jsi jedna z nejchytrejs'ich lid'i, kter'e zn'am a na tv'em n'azoru mi hodne z'alez'i.“

„No, mysl'im… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co ted v'im –“

„Co si mysl'is, ze v'is,“ opravil ji Reid.

„Ale taky je to dost desiv'y. V'im, ze existuje celkem velk'a moznost, ze te muzou zranit nebo… nebo hur.“ Maya byla dlouhou chv'ili zticha. „L'ib'i se ti to? Pracovat pro ne?“

Reid j'i neodpovedel pr'imo. Mela pravdu; to martyrium, kter'ym si prosel, bylo desiv'e, a v'ic nez jednou mu slo o hol'y zivot, ale taky slo o zivot jeho dvema dcer'am. Nedok'azal by se vypor'adat s t'im, kdyby se jim neco stalo. Ale tvrd'a pravda – a taky jeden z vets'ich duvodu, proc se snazil v posledn'i dobe tak zamestnat – byla, ze se mu to l'ibilo a chybelo mu to. Kent Steele touzil po akci. Urcitou dobu, kdyz to vsechno zacalo, tuhle svou c'ast povazoval za 'uplne jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo kryc'i jm'eno. On po tom touzil. Jemu to chybelo. Bylo to jeho souc'ast'i, stejne jako ucen'i a vychov'av'an'i jeho dvou dcer. Ackoliv byly jeho vzpom'inky zamlzen'e, bylo to souc'ast'i jeho sam'eho, jeho identity, a kdyby tuhle c'ast nemel, c'itil by se jako profesion'aln'i sportovec, kter'y utrpel zranen'i, jez mu ukoncilo kari'eru: a spolu s t'im prich'azela i ot'azka: Kdo bez toho jsem?

Nemusel odpov'idat nahlas. Maya to dok'azala vyc'ist v jeho nepr'itomn'em pohledu.

„Jak ze se jmenuje?“ zeptala se najednou a zmenila tak t'ema.

Reid se ost'ychave usm'al. „Maria.“

„Maria,“ zopakovala zamyslene. „Dobre. Uzij si rande.“ Maya zam'irila po schodech dolu.

Nez ji Reid n'asledoval, probleskla mu hlavou jeste jedna myslenka. Otevrel horn'i supl'ik sv'eho satn'iku a zas'atral v nem, dokud nenasel, co hledal – starou lahvicku drah'e kol'insk'e, kterou nepouzil uz dva roky. Kate ji mela r'ada. Pricichl si k rozprasovaci a uc'itil, jak mu po p'ateri prebehl mr'az. Byla to zn'am'a, siln'a vune, kter'a s sebou prinesla z'aplavu vzpom'inek.

Spl'ichl si trochu na z'apest'i a poklepal si j'im krk. Vune byla silnejs'i, nez jak si ji pamatoval, ale pr'ijemn'a.

Pak – mu zorn'ym polem probehla dals'i vzpom'inka.

Kuchyne ve Virginii. Kate se zlob'i, ukazuje na neco na stole. Nen'i jen nastvan'a – je vydesen'a. „K cemu m'as tohle, Reide?“ pt'a se vyc'itave. „Co kdyby to nasla nekter'a z holek? Odpovez!“

Zatrepal hlavou, aby se t'e vzpom'inky zbavil dr'iv, nez se stacila promenit v migr'enu, ale ani tak nebyla o nic m'ene znepokojiv'a. Nedok'azal se rozpomenout, kdy nebo proc se tahle h'adka odehr'ala; s Kate se h'adali jen zr'idka a v jeho vzpom'ince vypadala vystrasene – bud z toho, o cem se h'adali, nebo pr'imo z nej. Nikdy j'i nezavdal jedin'y duvod, aby z nej mela strach. Alespon ne podle toho, co si pamatoval…

Najednou si uvedomil dals'i vec a ruce se mu roztr'asly. Nemohl si tuhle vzpom'inku vybavit, coz znamenalo, ze mohla b'yt jedna z tech, kter'e potlacil pametov'y supresor. Proc by ale jakoukoliv vzpom'inku na Kate mazali spolecne s temi na agenta Zero?

„Tati!“ zavolala na nej Maya zezdola. „Prijdes pozde!“

„Jasne,“ zabrucel, „uz jdu.“ Bude se muset sm'irit s faktem, ze bud najde resen'i sv'eho probl'emu, nebo se mu budou vzpom'inky cas od casu necekane, a ne zrovna snadno, vracet a m'ast ho.

S takov'ym faktem se ale bude moct sm'irit pozdeji. V danou chv'ili musel dodrzet jist'y slib.

Sesel dolu po schodech, dal obema dcerk'am pusu na temeno a zam'iril ven k autu. Nez vsak presel pr'ijezdovou cestu, ujistil se, ze Maya po jeho odchodu nastavila alarm. Az pak nasedl do jejich str'ibrn'eho SUV, kter'e koupil jen pred p'ar t'ydny.

Ackoliv byl dost nerv'ozn'i a z'aroven se tesil, az Mariu znovu uvid'i, por'ad nedok'azal setr'ast ten nepr'ijemn'y pocit strachu, kter'y se mu usadil v zaludku. Pokud ho ud'alosti minul'eho mes'ice necemu naucily, bylo to predevs'im to, ze hrozby a nebezpec'i pro nej nebyly nedostatkov'e zboz'i a spousta z nich jen cekala, az ho uvid'i trpet.

TRET'I KAPITOLA

„Tak, jak se dnes c'it'ime, pane?“ zeptala se sestra na nocn'i smene zdvorile, kdyz vesla do jeho pokoje. Vedel, ze se jmenuje Elena a ze je Sv'ycarka, ackoliv k nemu mluvila anglicky s m'irn'ym pr'izvukem. Byla mlad'a a drobn'e postavy, vetsina by ji mohla dokonce povazovat za pohlednou a docela veselou.