Читаем C'il Zero полностью

Rais neodpovedel. Nikdy neodpov'idal. Jen ji pozoroval, jak na stolecek vedle jeho postele pokl'ad'a plastov'y kel'imek a d'av'a se do opatrn'eho prohl'izen'i jeho zranen'i. Vedel, ze jej'i zd'anliv'a radost je jen nadmern'a kompenzace skr'yvan'eho strachu. Vedel, ze v jeho pokoji byla nerada i navzdory dvema ozbrojen'ym str'azn'ikum za jej'imi z'ady, kter'i bedlive sledovali kazd'y jeho pohyb. Nerada ho osetrovala, dokonce s n'im i nerada mluvila.

Stejne jako vsichni ostatn'i.

Elena mu opatrne prohl'edla zranen'i. Videl na n'i, ze takhle bl'izko nej byla znacne nerv'ozn'i. Vedeli, co udelal. Ze zab'ijel ve jm'enu Amuna.

A jejich strach by jeste vzrostl, kdyby vedeli, kolik jich bylo, pomyslel si j'izlive.

„Hezky se n'am hoj'ite,“ rekla mu. „Rychleji, nez by se dalo cekat.“ R'ikala mu to kazdou noc a on si to vykl'adal jako: „Douf'am, ze uz brzo odejdes“.

To pro Raise nebylo dobr'e znamen'i. Protoze az bude dostatecne zdrav'y na to, aby ho propustili, pravdepodobne ho poslou do nejak'e pr'isern'e d'iry v zemi v nekter'e z cern'ych z'on CIA uprostred pouste, aby tam utrzil jeste v'ic zranen'i, az ho budou vysl'ychat a tahat z nej informace.

Jako Amun, pretrv'ame. Po v'ice nez deset let jeho zivota byla tohle jeho mantra. Ted uz vsak neplatila. Podle toho, co se Rais dozvedel, Amun zanikl; jejich pl'an v Davosu selhal, vudcov'e byli bud zadrzeni nebo zabiti a kazd'a bezpecnostn'i agentura na svete vedela o jejich znamen'i, glyfu Amuna, kter'y si jeho clenov'e vypalovali do kuze. Rais se nesmel d'ivat na televizi, ale vsechny tyhle novinky z'iskal od ozbrojen'ych policistu, kter'i se spolu casto bavili (a velmi zdlouhave, coz Raise obvykle jeste v'ic otravovalo).

On s'am si znamen'i vyrezal, nez ho dovezli do nemocnice v Sionu, ale uk'azalo se, ze to udelal zbytecne; vedeli, k'ym je, a znali alespon c'ast toho, co udelal. Na pazi mu po jeho znamen'i zustala jen klikat'a, zkrabacen'a ruzov'a jizva, kter'a mu denne pripom'inala, ze Amun uz nen'i. A proto se zmenila i jeho mantra.

Pretrv'am.

Elena vzala ze stolku plastov'y kel'imek s ledovou vodou a brckem. „Chtel byste se trochu nap'it?“

Rais neodpovedel, ale m'irne se predklonil a pootevrel rty. Obezretne mu k nim prisunula brcko, paze zcela natazen'e a ohnut'e v loktech, telo zaklonen'e dozadu v m'irn'em n'aklonu. Mela strach; pred ctyrmi dny se pokusil kousnout doktorku Gerberovou. Jeho zuby ji sotva skr'ably do krku, ani neprosly kuz'i, ale presto mu to od jednoho z jeho str'azn'ych zajistilo slusnou r'anu do celisti.

Tentokr'at se Rais o nic nepokousel. Nas'aval brckem dlouh'e, pomal'e dousky, vychutn'aval si strach t'e zeny a nervozitu dvou policistu, kter'i ho pozorovali zpoza jej'ich zad. Kdyz skoncil, znovu se oprel. Sestra si slysitelne oddechla.

Pretrv'am.

Za posledn'i ctyri t'ydny zvl'adl prekonat mnoh'e. Prekonal nefrektomii, s jej'iz pomoc'i mu odstranili probodnutou ledvinu. Prekonal druh'y z'akrok, kdy mu odoperovali c'ast potrhan'ych jater. Prekonal tret'i v'ykon, kter'ym se ujistovali, ze z'adn'y z jeho z'akladn'ich org'anu nebyl poskozen. Prekonal nekolik dn'i na jednotce intenzivn'i p'ece, nez ho presunuli na chirurgick'e oddelen'i, ale ani jednou nevstal z postele, ke kter'e mel pripoutan'a obe z'apest'i. Zdravotn'i sestry ho ot'acely, vymenovaly mu podlozn'i m'isu a celkove mu zajistovaly co nejvets'i pohodl'i, ale nikdy mu nedovolili vst'at a pohybovat se o samote.

Sedm bodn'ych ran v jeho z'adech a jednu v hrudi mu zasili a, jak mu opakovane pripomn'inala nocn'i sestra Elena, hezky se hojily. S poskozenou nervovou tk'an'i vsak doktori zmohli pram'alo. Nekdy prestal c'itit cel'a z'ada az po ramena a sem tam dokonce az k bicepsum. V tech chv'il'ich nec'itil nic, jako by tyhle c'asti jeho tela vubec nepatrily k sobe.

Jindy se s nem'ym krikem probouzel z tvrd'eho sp'anku, kdyz ho zacala z niceho nic spalovat sz'irav'a bolest nemilosrdn'a jako hromobit'i. Nikdy netrvala dlouho, ale byla akutn'i, intenzivn'i a prich'azela v nepravideln'ych intervalech. Doktori ji naz'yvali „z'askuby“, vedlejs'i efekt, kter'y se nekdy dostavoval u pacientu s rozs'ahl'ym poskozen'im nervu, jako bylo to jeho. Ujistovali ho, ze tyhle z'askuby mohou casem zmizet a 'uplne prestat, ale nedok'azali r'ict, kdy se to stane. Nam'isto toho mu r'ikali, ze m'a stest'i, ze m'a v por'adku m'ichu. R'ikali mu, ze m'a stest'i, ze to cel'e vubec prezil.

Jasne, stest'i, pomyslel si horce. Stest'i, ze se uzdravoval jen proto, aby ho pak predali do sp'aru CIA a do jejich cern'e z'ony. Stest'i, ze vsechno, pro co pracoval, se rozpadlo behem jednoho dne. Stest'i, ze ho ne jednou, ale uz dvakr'at premohl Kent Steele, muz, kter'ym pohrdal, kter'eho kazd'ym coulem nen'avidel.

Pretrv'am.

Перейти на страницу:

Похожие книги

Академик Императорской Академии Художеств Николай Васильевич Глоба и Строгановское училище
Академик Императорской Академии Художеств Николай Васильевич Глоба и Строгановское училище

Настоящее издание посвящено малоизученной теме – истории Строгановского Императорского художественно-промышленного училища в период с 1896 по 1917 г. и его последнему директору – академику Н.В. Глобе, эмигрировавшему из советской России в 1925 г. В сборник вошли статьи отечественных и зарубежных исследователей, рассматривающие личность Н. Глобы в широком контексте художественной жизни предреволюционной и послереволюционной России, а также русской эмиграции. Большинство материалов, архивных документов и фактов представлено и проанализировано впервые.Для искусствоведов, художников, преподавателей и историков отечественной культуры, для широкого круга читателей.

Георгий Фёдорович Коваленко , Коллектив авторов , Мария Терентьевна Майстровская , Протоиерей Николай Чернокрак , Сергей Николаевич Федунов , Татьяна Леонидовна Астраханцева , Юрий Ростиславович Савельев

Биографии и Мемуары / Прочее / Изобразительное искусство, фотография / Документальное