Hodina Býka

„Diskoid přistál sto metrů odtud!“ zvolal astronavigátor, a skoro neslyšně dodal: „Teď je to všechno.“

Tael, Su-Te i Vir stáli před devítinožkou. Osm Pozemšťanů nastoupilo do řady na rozloučenou. Čedi protrhla mlčení výkřikem:

„My přiletíme, Vire, určitě přiletíme!“

„Až skončí Hodina Býka…! Postaráme se, aby to bylo co nejdříve,“ odpověděl Vir Norin. „Jestli však démoni noci zadrží svítání a Země od nás nedostane zprávu, ať příští hvězdolet přiletí za sto pozemských let.“

Vir vztáhl pravou ruku k signalizačnímu náramku. Obrazovka televideofonu na hvězdoletu zčernala a oněměla.

Současně na panelu života zhaslo astronavigátorovo zelené světlo. Jediné očko, které tam zářilo, nepatřilo Pozemšťanovi, ale Tormanťanu Taelovi. A hořelo dál, jako symbol navázaného přátelství mezi oběma planetami.

Zpáteční cesta Temného Plamene byla mnohem obtížnější než let k Tormansu, a znovu dokázala, že paprskový hvězdolet zdaleka ještě není dokonalý a bezpečný. Kosmický koráb z neznámých příčin uhnul od propočítané dráhy.

Místo aby padal kolmo z vysokých šířek Galaxie k osmému závitu její spirály, pronikl třemi spirálními rameny a vystoupil při okraji našeho hvězdného ostrova Šakti do pásu rentgenových čili neutronových sluncí tak nepředstavitelné hustoty, že kubický centimetr jejich hmoty by na Zemi vážil sto miliónů tun. V místech, kde se opěrné pilíře masívní hmoty stýkaly s nejhutnějšími částmi Tamasu, hořely zvláštní hmotné víry světa Šakti. V nich jako v bezedných trychtýřích kroužilo a zdánlivě se vzdalovalo záření, pohlcované Tamasem. Víry se rozkládaly na periférii Galaxie, jakoby v protikladu k hmotě našeho vesmíru. Jev zůstával dlouho neobjasněn. V dobách prvního seznámení s okrajovými zónami světa Šakti se trychtýřovité útvary nazývaly quasary. Složitá stavba vnějších oblastí Galaxie a Metagalaxie nebyla v zápisech o návratu Temného Plamene vysvětlena. Žáci pochopili jen hrozné nebezpečí, v němž se koráb ocitl.

V televideofonu uviděli krátké palubní záznamy paměťového stroje na hvězdoletu. Vyhublou Mentu Kor, přepadlou od nepřetržité služby, v níž ji nikdo nestřídal, velitele Grifa Rifta, který celé týdny nespal, ztrápené inženýry pilotážních a výpočtových zařízení Diva Simbela a Sola Sajina. Každý z nich měl svého „osobního strážce“. Sola opatrovala Eviza, Simbela Čedi, Rifta Olla Dez. Nella Cholli stačila sledovat ukazatele biologické ochrany a ještě ošetřovat Mentu Kor, krmit ji, napájet, masírovat a uspávat ve chvílích oddechu.

Temný Plamen se vytrhl z vnější silové zóny nepoškozen, ale s velkými ztrátami energie. Druhý skluz po okraji propasti byl zdařilejší a hvězdolet prorazil do dvacáté šesté oblasti osmé spirálové větve, odkud zbývaly asi tři měsíce cesty k Zemi. Dosedl na známou náhorní plošinu Revat, odkud před jedenácti měsíci startoval k Tormansu.

„Co všechno se odehrálo na Zemi po přistání kosmické lodi, ví každý Pozemšťan, a nebylo by to nové ani pro vás,“ řekl učitel, vypnul televideofon a zůstal stát, jako by na něco čekal.

„Lhůta určená Virem Norinem skončila!“ uvědomil si náhle Kimi, podporován ostatními spolužáky. „Je čas vyslat paprskový hvězdolet na Tormans!“

„Copak se nic neudělalo? 1“ vykřikla Ajoda. „A nikdo se neobrátil na Radu Astronautiky?“

Učitel s šibalským úsměvem pozoroval rozohňující se mladé lidi. Konečně zvedl ruku, spory utichly, a všechny zraky se k němu obrátily.

„V minulém roce jste byli v poušti Namib, proto vám unikla událost, která vzrušila celou planetu. Znovu, jako před třemi sty lety, letěl paprskový hvězdolet Cefeanů po obvyklé kosmické trase kolem Tormansu a byl přivolán signály automatické stanice na měsíci planety. V kódu Velikého Okruhu prosil automat všechny kosmické koráby letící směrem k dvacáté šesté oblasti v osmé větvi Galaxie, aby přistály na planetě a vzaly s sebou zprávy…“

„Pro nás, pro Zemi?“ vyskočila Puna. „A hvězdolet je vzal?“

„Vzal. Kterýpak paprskový hvězdolet by mohl odmítnout převzít poštu na tak obrovité vzdálenosti, jenom jemu dostupné?“

„Co obsahovala zpráva?“ ptali se žáci jedním hlasem.

„Nevím. Je psaná tormanťanským jazykem a překládá se a prověřuje v laboratoři pro studium této planety. Jsou to rozsáhlé informace o všem, co se událo na Tormansu za celé století a víc, za sto třicet let. Ale mám zde pro vás tři stereosnímky…“

„A vy jste mlčel?“ Ajoda vrhla na učitele vyčítavý pohled planoucích černých očí.

Mlčet jsem, dokud bylo třeba, teď jste připraveni, abyste je mohli pochopit,“ odpověděl učitel s naprostým klidem.

Cvakl vypínač televideofonu.

Všichni poznali náměstí a památník Všemocného Času, Starý chrám, kde zahynula Rodis, už neexistoval. Místo něho se k nebi do široka vzpínala polokruhovitá stavba.

Schodiště vedlo na obrovitý strmý oblouk, lemovaný na horní plošině otevřeným ochozem. Oba konce ochozu s kupolovitými přístřešky se vysoko a směle vysunovaly nad náměstí a okolní stavby.