Hodina Býka

Tak, vyzbrojen vědeckou i uměleckou zkušeností a mimořádnou erudicí, přistoupil k svému nejvýznamnějšímu vědeckofantastickému románuMlhovina v Andromedě(1957), který mu rázem získal světovou proslulost. Jistě i proto, že svět, nadšený úspěchy sovětské kosmonautiky, chtěl se pochopitelně dozvědět, z jakého vědeckotechnického a ideového prostředí se zrodil první kosmický krok lidstva, tím spíše, že Jefremovův román vznikal ještě před vypuštěním prvých družic a sám první kosmický hrdina jej uvedl mezi svou oblíbenou četbou: „Zamilovali jsme si jeho malebné obrazy budoucnosti, zalíbily se nám popisy mezihvězdných cest a byli jsme zajedno s autorem, že technický pokrok dosažený lidstvem za několik tisíc let by bez vítězství komunismu byl nemyslitelný“ (z besedy J.

Gagarina s novináři v Pravdě 26. V. 1961).

„Mlhovina v Andromedě“, která podle autorova svědectví byla zároveň zaměřena polemicky k antihumanistické vědeckofantastické produkci západní, byla v dosud největší monografii o sovětské vědeckofantastické literatuře z pera A. F. Britikova (1970) označena přímo za mezník ve vývoji tohoto žánru, kdy právě dík marxistické aplikaci dialektiky přírodních zákonů na historické procesy v nejširším, přímo kosmickém měřítku dosáhl Jefremov tak žádoucí pozitivní perspektivnosti. Z podtextu veškerého Jefremova díla přesvědčivě vyplývá, že se vůbec nemusíme obávat žádného přepadení kosmickými gangstery, jak to např. se sadistickými podrobnostmi líčí západní comics. Neboť jen vysoce vyvinutá společnost, která „dokáže spojit národy vlastní planety v jednu bratrskou rodinu, zničit nerovnost, útisk, rasové předsudky… bude mít dost sil k tak velkolepému překonání mezihvězdných prostor“(Návštěvníci z hvězd).Neboť „nikoliv zbožná přání, abstraktní morální hodnoty, nýbrž sama železná životní nutnost přivedla zemský rozum k socialistickému řádu“(Mlhovina v Andromedě).

Neboť „člověk je jedinou silou ve vesmíru, která může jednat rozumně a navzdory sebefantastičtějším překážkám vést k vědomému a všestrannému přetvoření světa“(Hadí srdce).

Sovětská kritika, která vysoce vyzvedla encyklopedický charakter „románového eposu myšlenky a snu“ (E. Brandis a VI. Dmitrijevskij ve své společné monografii o autorovi z r. 1963), „příkladnou syntézu románu filosofického, sociálně psychologického, vědecky technického, dobrodružného, utopického a románu o pracovním hrdinství“ (J. Rjurikov), zaujala apologetické stanovisko i k dílčím výhradám, vzešlým spíše z okruhu samotných spisovatelů. Tak vytýkali- li Jefremovovi kupř. určitou schematičnost, racionalismus a asketismus postav, hájila jej kritika tvrzením, že schematičnost hrdinů vědeckofantastického žánru vyplývá — jak potvrzují i postavy J. Verna — z výjimečnosti jejich prostředí, v němž ideje a intelekt nutně potlačují jejich emoce a vášně… Kritizovala-li např. M. Šagiňanová vyumělkovanost „esperantských“ vlastních jmen, bránila kritika tuto zřejmou poplatnost Marrově teorii o splývání jazyků poukazem na souvislost pozůstatků jmenných kořenů s etnickým původem jednotlivých hrdinů („Rus“ Dar Veter, „indická“ krasavice Čare Nandy atd.), čímž prý chtěl autor podtrhnout vyšší, internacionální charakter sjednocené společnosti. A objevily-li se konečně výhrady k Jefremovově „naivnímu geocentrismu a antropocentrismu“

(Země a člověk, resp. Pozemšťané jsou centrem vesmíru), poukazoval Britikov na to, že působení, odraz objektivních přírodních zákonů kdekoli a v kterémkoli vědomí vede k jednotnému myšlení, k universálnímu vesmírnému fenoménu rozumu, jehož prismatem také autor vesmír nazírá.

Nesměl by to však být spisovatel Jefremovovy fantazie a elánu, aby na sebemenší podněty v další tvorbě nezareagoval.

Hned v následující, citované už kosmické povídceCor Serpentis(Hadí srdce, 1959) líčí setkání vesmírné lodi Pozemšťanů s kosmickým korábem ze vzdálené planety s odlišnou, pro Pozemšťany smrtelnou atmosférou. Nedojde ovšem k obávanému konfliktu, jak jím kdysi strašili „spisovatelé z pochmurného období konce kapitalismu“; astronauté a astronautky tak odlišných dvou světů přes rozdílnost svého tělesného ústrojí, přes fantastickou vzdálenost mezi jejich planetami při setkání naopak pochopí“ všepřekonávající sílu a moc lidské lásky“!

NaOstří břitvy— jak se nazývá předposlední román z r. 1963 — vyhnal Jefremov svůj pokus o polemicky antifreudovskou a antihomogenni prózu. Vychází v ní z nových poznatků psychofyziologie o existenci utajených psychických i tělesných sil v člověku, ale sám v předmluvě doznává, že složitou vědeckou tkáň se mu zatím nepodařilo spojit se systémem uměleckých obrazů. Jejich vzájemná symbióza nevyšla a na „ostří břitvy“ (zamýšlené jako hranice, „zlatý řez“ absolutní, jedinečné a jediné objektivně existující krásy) se spíše dostala soudnost kritiků, když jeden z nich označil román za „estetického kentaura“.