Hodina Býka

A tak faktickým obsahovým i uměleckým navázáním na úspěšnou „Mlhovinu v Andromedě“ je až románHodina Býka(1969). Viděli jsme, že Jefremovova umělecká metoda vždy oscilovala mezi sdělením a vyjádřením, racionálním a emocionálním, reálně věrohodným a fantasticky smyšleným. Jestliže se v počátečním období přikláněl více k první krajnosti a v „Ostří břitvy“ se citlivá střelka jeho tvorby pojednou jakoby rozdvojila, pak v posledním románu pozorujeme zřetelné její vychýlení směrem k uměleckosti, emocionálnosti a fantastičnosti.

Nikoli ovšem jenom proto, že děj probíhá ještě o dvě tři generace „budoucněji“ než děj „Mlhoviny v Andromedě“, jejíchž hrdinů je zde už legendárně vzpomínáno, a že se zde také nakonec realizuje sen, na němž oni ještě ztroskotali:

vítězství nad prostorem — a tím i časem — překročením tzv. nulového prostoru, vstup do zakřiveného „černého“

antiprostoru, na základě dialektiky a symetrického zrcadlení utopicky předpokládaného. Tento umělecky velice lákavý způsob osvobození z časoprostorových pout a okamžitého překonání libovolných vzdáleností, prodloužení mládí do padesáti a lidského věku do sto padesáti a více let, byl už autory vědeckofantastických povídek hojně exploatován.

I našemu autorovi, jak se v románě dočítáme, tam koncem éry Rozděleného Světa“ „sklouzly“ tři hvězdolety a šťastnou“náhodou tak zabydlily planetu „Utrpení“ (Tormans) — cíl výpravy a dějiště nového románu.

Výzbroje a výstroje z arzenálu vědeckofantastického žánru je zde vskutku bohatě, to také dělá „Hodinu Býka“

epicky sevřenější a čtenářsky přitažlivější. Už sama kompoziční osnova: rámcový prolog a epilog se odehrávají ještě o dalších sto třicet let hlouběji v budoucnosti, zatímco vlastní příběh expedice Pozemšťanů na temnou planetu Utrpení, obydlené kdysi v dávné minulosti (z našeho hlediska ovšem zase v daleké budoucnosti), Je prezentován jako historický film, promítaný učenlivým žákům z prologu a epilogu. Nazíráním hlavního syžetového pásma z minulosti i z budoucnosti vzniká bezděčný dojem nekonečného plynutí času oběma směry. (Vzpomeňme, že hrdina Clarkovy utopie, známé u nás především v jejím Kubrickově filmovém zpracování, se po absolvování Vesmírné odysey 2001 promění v embryo).

Ani zjištění, že vlastně čteme filmový příběh, není zanedbatelné a vysvětluje např., proč je zde věnováno tolik pozornosti barevným škálám, tancům, kráse žen, kultu nahého těla či typicky filmovým honičkám a gagům.

Přistáním Pozemšťanů na černé planetě se dostává román do tradičních poloh vědeckofantastického žánru. Jeho hnací silou bude nyní prolínání dvou rovin, neustálá konfrontace dvou světů, umožňující adresovat našemu světu a naší společnosti nejzávažnější varování, kritické výtky i ironizující šlehy. To znamená v dosavadní Jefremovově tvorbě značný posun a přimyká jej těsněji do kontextu světové science-fiction. Třeba ovšem přiznat, že v oněch závažných varováních je Jefremov daleko silnější a daleko více svůj než v drobných ironických šlezích, jež se po Wellsovl, Bradburym, Boulleovi a hlavně Lemovi budou zdát čtenáři málo groteskní a příliš krotké.

Temná planeta Utrpení, zrozená podle čínského motta v hodinu Býka čili Démona, je totiž varovným obrazem novodobého inferna, do jakého ji uvrhli potomci Pozemšťanů.

Nejde sice o případ planet, jejichž civilizace zahynuly „na následky předčasného poznání“ — na nukleární sílu, kterou nedokázaly zvládnout. Ale obrazy bezohledné devastace planety, vydrancování přirozených zdrojů, fosforové katastrofy, nadprodukce kysličníku uhličitého a jiných škodlivých zplodin jsou neméně apokalyptické. V jejich sousedství z dnešního hlediska aktuální narážky na obecné nebezpečí hluku v důsledku tranzistorové, motoristické či panelákové mánie apod. působí přece jen nesouměřitelně.

Analogický nepoměr pozorujeme i v zobrazení společenských vztahů. Fašistický diktátor a jeho oligarchická skupinka, obklopená patolízalskými „nickami a nevzdělanci“, potlačujícími každý projev samostatné iniciativy, roztrhla podle hesla „rozděl a panuj“ obyvatelstvo do dvou vrstev, vyšší intelektuální, kterou potřebují, a nižší masovou, které naočkovali přezíravý vztah k životu, zrůdnou filosofii dobrovolné předčasné smrti. A vedle toho opět narážky na bytovou krizi, sportovní profesionalismus, neschopnou propagandu, zbytečné porady atd.

A proti tomu všemu ideální, až idylický obraz života rodné Země, která je v éře Spojených Rukou součásti Velkého Okruhu. Na ní už odumřela rodina i stát a řízení převzaly nejrůznější „akademie“ a „rady“ - skutečný mozek planety: „V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné. A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů Řecka, Indie, Rusi… Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starosti nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe“ (str. 308).