Hodina Býka

„To je památník Zemi,“ řekl tiše učitel, „od planety, která se už nejmenuje Jan-Jach, ale v souladu s pozemským názvem Tormans dostala jméno Tor-Mi-Oss. V jejich jazyce to znamená totéž, co Země pro nás. Je to planeta i její půda, na níž člověk pracuje, pěstuje plodiny, vysazuje sady a staví domy pro své děti i pro budoucnost.“

Na druhém snímku byla na pozadí stavby skulptura tří postav.

„Fai Rodis!“ zvolal Kimi a učitel mlčky přikývl, vzrušený stejně jako děti.

Rodis, vytesanou z černého mramoru ve skafandru, jenž z její postavy nic nezahaloval, nesli na rukou dva muži s tvářemi Taela a Gzer Bu-Jama. Jejich sochy byly z temně žluté skoro skořicové horniny. Oba muži, DŽI a KŽI, položili druh druhu na ramena silné ruce, a na nich volně, se zkříženýma nohama, seděla Fai, tváří obracená ke Gzer Bu-Jamovi, s rukou kolem Taelovy šíje.

Sochař neznámo proč zobrazil Fai v širokém, ledabyle zavitém turbanu, jak ji kdysi uviděl Tael. Kámen připomínající skvělé černé opály australského kontinentu všecek jiskřil vnitřními barevnými ohni, jako když milióny hvězd pronikají černí tropických nocí, o nichž Fai Tormanťanům často vyprávěla, aby je nadchla pro krásu světa.

Dlouho hleděli Pozemšťané na plastický obraz přivezený ze vzdálenosti tisíce světelných let, pokud se učitel nepřinutil zapojit třetí a poslední snímek, představující levý pavilón památníku.

Zde rovněž byly sochy — Vira Norina a Su-Te. Astronavigrátor Temného Plamene, zvěčněný v temně rudém kovu ležel se skleslýma bezvládnýma rukám, hlavou a rameny opřený o devítinožku, oči zavřené ve věčném spánku. Tormanťanka Su-Te, ze zářivě bílého kamene, zvedala na dětských dlaních drahocenné dary Pozemšťanů, matnou krychličku inhibitoru krátké paměti a zářící ovál disektoru psychologické analýzy.

V obou postavách byla ona kouzelná nedovyřčenost, která dává každému člověku možnost, uvidět v živé formě svůj individuální sen.

„Jasné nebe!“ zvolal Lark po způsobu astronautů.

„Znamená to, že na Tormansu skončila Hodina Býka? A to jsme udělali my, Pozemšťané, Rodis, Norin, Čedi, Eviza a všichni, kteří teď stojí na plošině Revat kolem svého korábu?“

„Ne,“ odpověděl učitel. „Obyvatelé Tormansu toho dosáhli, jen oni sami se mohli pozvednout z inferna. Přílet našeho hvězdoletu i činy Pozemšťanů jim daly podnět.

Rodis a její spolucestovatelé vzbudili u Tormanťanů víru v sebe a důvěru k ostatním. A to jsou dvě obrovské společenské síly. Nic není mocnější než lidé spojení důvěrou… Jak tedy hodnotíte význam expedice?“

„Byl zničen další ostrov inferna ve vesmíru a miliardy lidí v přítomnosti i budoucnosti zbaveny utrpení,“ odpověděli žáci sborem.

Učitel se před dětmi uklonil:

„Nemohli jste odpovědět lépe, jsem velmi spokojen.“

„Měli bychom ještě jednou zajet na planinu Revat,“

řekla Ivetta, „uvidíme je teď skoro jako živé!“

„Brzy uvidíte živé Tormanťany,“ usmál se učitel. „Na doporučení strojů Nejvyšší Rozvahy byl vyslán hvězdolet z planety Zeleného Slunce. A myslím, že už je na planetě Tor-Mi-Oss.“

Vize nedávné budoucnosti?

Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme, o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme!

(Z Nerudových Písní kosmických, Lumír 1877) Od úsvitu jednotlivých civilizací, snad už od počátků svého polidštění hledá člověk lepší předobraz své budoucnosti:

zaslíbenou zemi, ostrov spravedlivých, sluneční stát, pozemský ráj, jakých metafor už zde nebylo použito! A čím je mu rodná Země těsnější, tím častěji vzhlíží ke hvězdám — jako náš Jan Neruda před sto lety. A vytvářením snu o lepším příštím svého rodu nejlepší básníci a myslitelé zároveň napomáhají realizaci onoho lepšího příštího. Jestliže však v „éře Rozděleného Světa“ - abychom pokračovali v terminologii přečteného románu — bylo toto úsilí převážně záležitostí filosofických traktátů a sociálních utopií (například Konfucoius, Platonn, More, Bacon, Komenský, Campanella, Owens, Saint-Simon, Fourier, Cabet, Morris, Černyševskij), pak v předvečer „éry Světového Sjednocení — nastolení socialistického řádu na celém světě — přejímá tuto úlohu pojednou vědeckofantastický román.

Není na tom nic překvapujícího, uvědomíme-li si v duchu zákonitostí společenského vývoje rozhodnou úlohu výrobních sil, a dnes tudíž i vědeckého a technického rozvoje.