Hodina Býka

Revoluční skoky ve vývoji techniky (od XIX. století jen v oblasti energetiky: pára — elektřina a spalovací motory — atom a raketový pohon), provázené analogickými vlnami autorského i masového zájmu o vědeckofantastickou literaturu (Verne — Wells — science-fiction po první i druhé světové válce a po vstupu člověka do kosmu), přinášely však tomuto novodobému literárnímu žánru nejen novou látku a nesčetně podnětů, ale i nová úskalí. Buď že v něm v důsledku přívalu nových vědeckých a technických poznatků bytněla poznávací složka na úkor základní funkce umělecké literatury, kterou je výpověď o člověku a jeho vztahu k světu, čili že vědeckofantastický román degradoval na úroveň populárně zábavné literatury, byť s nelepšími osvětářskými úmysly. Nebo že na druhé straně nové objevy neposkytovaly autorovi pouze novou látku, materiál a rámec jeho uměleckého vyjádření, ale že se přitom měnil sám jeho vztah k nim, že nejednou k nim zaujal negativní, nihilistické stanovisko. Oprávněné obavy ze zneužití vědy a techniky proti člověku, jemuž dokázali Wells či Čapek, Bradbury či Lem dát tak mistrovsky satirickou podobu (byť někdy s idylickou koncovkou), vyrostly v současné západní science-fiction do obludných horrorů, plných pesimismu a bezvýchodnosti.

Akceptujeme-li pojetí vědecko-utopické fantastiky jako synkretického žánru, vzešlého ze vzpomenutých utopií o lepším příštím, dále z verneovského dobrodružného románu výchovného s optimistickou vírou v technický pokrok a vítězství dobrých sil v člověku, a konečně z poeovskyradcliffovské poetizace tajemna, fantasmagorie a iracionálna, pak pravě zde naopak neúměrně zbytněla posledně jmenovaná složka.

Nadějí literárního světa — obdobně jako onoho neliterárního — je Sovětský svaz, jeho literatura. Totiž nadějí, že optimistická perspektiva, víra v pozitivní síly člověka, nekonečné poznávání a konečné vítězství humanismu z vědeckofantastické literatury nezmizí, že její hlavní proud půjde za světlou vizí lepšího příštího. V současném sovětském literárním dění zaujal vědeckofantastický proud významné místo právě díky Ivanu Jefremovovi. Ironií osudu autorovi, který přece svým „původním povoláním“, jakožto světový specialista-paleontolog a zakladatel nového pomezního oboru paleontologie a historické geologie, tzv.

tathonomie,1 „měl všechny předpoklady“ vést vědeckou fantastiku spíše směrem pouhého popularizátorství.

A po vědeckých úspěších jako by počátky Jefremovovy umělecké dráhy této tendenci nasvědčovaly. Ony povídkové „neobyčejné příběhy“ a „podivuhodná setkání“, „cestopisné zápisky“ a „stíny minulosti“ atd. čerpají z jeho vlastní vědecké práce, z exotických výprav za poznáním přírody, neznámých zemí či dávné minulosti, a nikde nepřekračují hranici reality, hranici vědecky dostupného a zdůvodnitelného.

Svou poutavou a přístupnou formou v nejednom připomenou historické obrázky našeho E. Štorcha. Dokonce děj první kosmické povídkyNávštěvníci z hvězdsetrvává výhradně na Zemi a vychází z reálných faktů. Nález dinosauřích koster s neobvyklými průstřely byl vědecky popsán v tehdejší paleontologické literatuře. Teprve na základě tohoto nálezu z doby křídové (kdy po myslící bytosti, jež jediná by mohla vlastnit takovou zbraň, nemohlo být na Zemi ještě ani potuchy), jakož i na základě prokázaného zjištění, že dinosauří kostry se zachovaly v oblastech horského zvrásnění, vzniklého předpokládaným rozpadem uranu, a konečně na základě tehdy populární Šmidtovy kosmogonické hypotézy, podle níž se naše planetární soustava mohla dočasně octnout v relativní blízkosti jiných galaxií, konstruuje Jefremov poutavé vyprávění o možných návštěvnících naší Země. Přibýt mohli z jiné galaxie, jež se 1 Pomocí této nové pomezní disciplíny (překrývání, splývání dvou styčných oborů, z něhož posléze vznikne samostatná specializace, je pro moderní vědu vůbec příznačné) Jefremov po živelně dialektickém postřehu Darwinově určil zákonitosti vzájemně se podmiňujících biologických a geologických procesů v usazeninách s praktickými důsledky pro studium někdejších životních podmínek a pro zjišťování nalezišť nerostů organického původu.

tehdy dostala do blízkosti naší planetární soustavy, a při hledání atomových zdrojů pro zpáteční let mohli způsobit průstřely obtěžujícím je obludám. Dodejme ještě, že tato „nefantastická“, avšak napínavá povídka, typicky těžící z několika vědních oborů souběžně, vyšla už r. 1947 - tedy dvacet let předVzpomínkami na budoucnost, v nichž na Západě Erich von Däniken v obdobném žánru až příliš neseriózně rozehrál téma údajných „božských návštěvníků“.

Kromě početné povídkové tvorby ověřil si Jefremov v historické dilogii ze starého EgyptaVelký oblouk(1952 - 1953) nejen umění kompozice dobrodružného syžetu a psychologické kresby postav v rozsáhlé románové stavbě, ale především zde vykrystalizovala jak jeho vědeckofantastická představivost, tak jeho třídně materialistické pojetí dějin.