Mistr a Marketka

Ježíš v jeho podání byl sice dokonale živý Ježíš, který kdysi žil, jenomže ovšem obdařený všemi zápornými rysy. Berliozse pokoušel básníkovi vštípit, že v podstatě není důležité, jaký Ježíš vlastně byl, jestli dobrý, nebo zlý, ale že jde o to dokázat, že Ježíš jako osobnost vůbec neexistoval a všechno, co se o něm vypráví, že jsou pouhé výmysly, prachobyčejný mýtus. Musíme poznamenat, že redaktor byl člověksčetlý a ve své přednášce se velmi obratně odvolával na starověké historiky, například na proslulého Filóna Alexandrijského nebo na Josepha Flavia, jemuž se dostalo skvělého vzdělání.

Oba se nikdy ani slovem nezmínili o Ježíšově existenci.

Berliozprojevil solidní erudici, když mimo jiné sdělil básníkovi, že místo v čtyřiačtyřicáté kapitole patnácté knihy slavných Tacitových Análů, kde se mluví o Ježíšově popravě, je ve skutečnosti pozdější uměle vložená vsuvka. Básník, který to všecko slyšel poprvé, pozorně naslouchal a upíral na přítele bystré zelené oči, občasškytal a šeptem proklínal oranžádu. „Neexistuje jediné východní náboženství,” prohlašoval Berlioz, „kde by nebylo zvykem, aby neposkvrněná panna nepřivedla na svět boha. Když křesané nevymysleli nic nového, stejným způsobem vytvořili svého Ježíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Myslím si, že na tenhle fakt by sesměl hlavně zaměřit…” Jeho fistule se rozléhala v opuštěné aleji a postupně, jakredaktor vnikal do nejodlehlejších končin problému, kam se mohl odvážit jen vysoce vzdělaný člověk, který neriskoval, že si zlomí vaz, dovídal se básníkstále více zajímavých a užitečných věcí, mimochodem o egyptském Osirisovi, dobrotivém bohu a synu Nebe a Země, o fénickém bohu Thammúzoví, o Mardukovi a dokonce i o méně známém hrozivém bohu Huitzilopochtlim, kterého kdysi všeobecně uctívali Aztékově v Mexiku. Právě v okamžiku, kdy Berliozlíčil, jak Aztékově hnětli z těsta figurku Huitzilopochtliho, objevil se v aleji první chodec. Nakonec, kdy se upřímně řečeno ukázalo, že už je pozdě, různé instituce předložily materiály s popisem neznámého.

Jejich konfrontace vzbuzuje nutně údiv. Takv prvním z nich se říká, že zmíněný muž byl malé postavy, měl zlaté zuby a kulhal na pravou nohu. Ve druhém se tvrdilo, že to byl dlouhán s platinovými korunkami a že kulhal na levou nohu.

Ve třetím se lakonicky sděluje, že neměl žádné zvláštní znamení. Musíme přiznat, že ani jediný popisneodpovídá skutečnosti. Především: popisovaný nekulhal ani na pravou, ani na levou nohu. Nebyl obr ani trpaslík, ale byl jednoduše vysoký.

Co se týče zubů — vlevo měl korunky platinové, vpravo zlaté.

Na sobě měl drahý šedý obleka polobotky zahraniční výroby v barvě obleku. Dále šedý baret posazený švihácky na stranu.

Pod paží svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy pudla. Hádali byste mu něco přesčtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený. Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně posazené. Jedním slovem — cizinec. Když míjel lavičku, kde seděl redaktor s básníkem, pohlédl na ně úkosem, zastavil se a zničehonic usedl na sousední lavičku, vzdálenou dva kroky od našich přátel. Němec, blesklo hlavou Berliozovi. Angličan, usoudil Bezprizorný — páni, že mu není horko v těch rukavičkách! Cizinec přelétl očima činžáky, které vroubily do čtverce rybník. Bylo zřejmé, že tohle místo vidí poprvé a že ho zajímá. Spočinul pohledem na horních patrech, kde se v oknech oslnivě odráželo lomené slunce, které se Berliozovi nenávratně vzdalovalo. Pakpohlédl dolů, do oken zčernalých soumrakem, čemusi se pohrdavě usmál, přimhouřil oči, složil ruce na knoflíkhole a opřel si o ně bradu. „Víš, Ivane,” vedl dále svou Berlioz, „například výstižně a satiricky jsi zachytil narození Ježíše, syna božího, ale vtip je v tom, že už před Kristem se narodila celá řada božích synů, kupříkladu fénický Adónis, frygický Attisnebo perský Mithra. Stručně řečeno, nikdo z nich se nenarodil a nikdy nežil, ani Ježíš. Chtělo by to, abysmísto narození nebo dejme tomu příchodu tří mudrců odhalil nesmyslné zprávy o jejich příchodu. Z tvého podání vyplývá, že Ježíš se skutečně narodil!” Bezprizorný se pokoušel zbavit vyčerpávající škytavky, zadržel dech, ale výsledkem bylo, že se rozškytal ještě silněji a hlasitěji. Berliozse zarazil, protože cizinec vstal a zamířil k nim. Oba na něj udiveně pohlédli. „Promiňte, prosím,” spustil příchozí s cizím přízvukem, ale nekomolil slova, „že se neznáme, a přesto si dovoluji…

Ale předmět vaší učené disputace je natolikzajímavý, že… Přitom zdvořile smekl baret. Našim přátelům nezbývalo než vstát a uklonit se. Ne, bude to spíš Francouz… napadlo Berlioze.