Mistr a Marketka

Polák, usoudil Bezprizorný. Dodejme, že se básníkovi cizinec od počátku ani trochu nezamlouval, zatímco Berliozovi se líbil, nebo spíš, řekněme… ho zaujal. „Dovolíte, abych si přisedl?” zeptal se zdvořile neznámý a přátelé mu bezděčně uvolnili místo. Příchozí obratně vklouzl doprostřed mezi ně a okamžitě se vmísil do hovoru. „Pokud jsem se nepřeslechl, ráčil jste tvrdit, že Ježíš neexistoval?” zeptal se a upřel na Berlioze levé, zelené oko.„Ne, slyšel jste dobře,” ujistil ho tázaný vybraně, „opravdu jsem to tvrdil.” „Neobyčejně zajímavé!” zvolal cizinec.

Co ksakru chce? přemítal Bezprizorný a zamračil se.

„A vy jste souhlasil se svým společníkem?” vyzvídal neznámý a obrátil se vpravo k básníkovi. „Jsem pro všema desíti!” přisvědčil Bezprizorný. Rád se vyjadřoval originálně a přitom obrazně. „Neuvěřitelné!” zvolal nezvaný společník, bůhvíproč se kradl rozhlédl kolem a pakpokračoval přidušeně: „Promiňte, že se vtírám do vaší společnosti, ale pokud jsem dobře rozuměl, vy dokonce nevěříte ani v Boha?” Zatvářil se polekaně a dodal: „Přísahám, nikomu to neprozradím!” „Správně, nevěříme,” přikývl Berlioza pousmál se nelíčenému zděšení cizího turisty, „ale o tom můžeme mluvit naprosto svobodně.” Neznámý se zvrátil na opěradlo lavičky a zeptal se, vlastně spíš zvědavě vypískl: „Vy jste ateisti?”

„Ano, jsme ateisti,” přisvědčil s úsměvem Berlioza Bezprizorný si vztekle pomyslel: Ten se na náspřilepil, panákjeden! „To je báječné!” vykřikl podivný cizinec, vrtěl hlavou a střídavě si je prohlížel. „Vnaší zemi ateismus nikoho nepřekvapuje,” vysvětloval s diplomatickou zdvořilostí Berlioz. „Většina našeho obyvatelstva dávno uvědoměle přestala věřit báchorkám o Bohu.” Neznámý provedl nečekaný kousek: vstal a stiskl překvapenému redaktorovi ruku se slovy: „Dovolte, abych vám z celého srdce poděkoval!”

„Za co mu děkujete?” zeptal se Bezprizorný a zamrkal.

„Za velmi důležitou informaci, která mě jako turistu neobyčejně zajímá,” vysvětloval podivínský cizinec a významně vztyčil ukazovák.

Tato důležitá informace zřejmě na něj opravdu silně zapůsobila, protože polekanýma očima znovu propátral okolní činžáky, jako by se obával, že v každém okně uvidí jednoho ateistu. Ne, to není Angličan, usoudil Berlioza Bezprizorný si v duchu řekl: Zajímalo by mě, kde se takhle pocvičil v ruštině! — a znovu se zakabonil. „Ale smím se vászeptat,” pokračoval po chvilce neklidného uvažování cizí host, „co potom s důkazy o boží existenci, kterých je, jakznámo, rovných pět?” „Ani jeden z nich bohužel není věrohodný a lidstvo už je dávno založilo do archívu. Uznejte, že v myšlenkové sféře nemůže existovat ani jediný důkazo tom, že Bůh je,” odpověděl s politováním Berlioz. „Bravo!” zvolal cizinec. „Bravo! Právě jste doslova opakoval názor všetečného starce Immanuela. Ale víte, co je zvláštní? Že do kořene vyvrátil všech pět důkazů a potom, jako by se chtěl vysmát sám sobě, vytvořil vlastní šestý důkaz.” „DůkazKantův,” namítl vzdělaný redaktor a pousmál se, „taky není přesvědčivý. Ne nadarmo Schiller prohlašoval, že Kantovy názory na tuto otázku mohou uspokojit pouze otroky, a Straussse tomu jeho důkazu jednoduše smál.” Berliozmluvil a přitom horečně přemýšlel: Kdo to jenom je? A jakto, že mluví takdokonale rusky? „Toho Kanta bych za takové důkazy posadil na tři roky do Solovek!” plácl nečekaně Ivan. „Ivane!” šeptl rozpačitě Berlioz.

Ale návrh, aby Kant byl dopraven do Solovek, cizince ani v nejmenším nepřekvapil. Naopakho nadchl. „Správně, správně!” vykřikl emfaticky a zablýskl levým, zeleným okem, obráceným k Berliozovi. „Tam by patřil! Povídám mu tenkrát při snídani:,Profesore, vykoumal jste něco náramně složitého. Jakmyslíte, možná že to je chytré, ale nikdo tomu nebude rozumět. Vysmějou se vám.” Berliozvykulil oči. — Při snídani… Kantovi? Co to žvaní? prolétlo mu hlavou. „Nicméně, víte,” pokračoval cizinec, kterého ani v nejmenším nepřivedl do rozpaků Berliozůvúdiv, a obrátil se k básníkovi, „odvézt ho do Soloveknepřipadá v úvahu, protože on sám už víc jaksto let přebývá na jiných, značně vzdálenějších místech, než jsou Solovky, odkud není návratu.” „Škoda!” popichoval básník.