Mistr a Marketka

„Polibte mně všichni nohu, ksakru!” rozkřičel se hrubě Ivan a odvrátil se. „Co se rozčilujete? Řekl jsem vám snad něco nepříjemného?”

„Je mi třiadvacet,” přiznal podrážděně Ivan, „a budu si na vásvšecky stěžovat. Na tebe zvlášť, ty hnido!” oslovil Sviňkova. „A na co si chcete stěžovat?”

„Na to, že mě, zdravého člověka, svázali a násilím odvlekli do blázince,” prskal Ivan. Sviňkovse na něj pozorně zadíval a strnul: v básníkových očích nebylo ani stopy po nějakém šílenství. Ještě v Gribojedovovi byly zakalené, ale teď se znovu vyjasnily. Panebože, prolétlo vyjukanému Sviňkovovi hlavou, vždyť on je úplně normální! Co je to za pitomost! Vážně, proč jsme ho sem táhli? Je normální, jenom ksicht má poškrábaný… „Tady jste,” pokračoval klidným hlasem lékař a usedl na bílou stoličku s nablýskanou nohou, „na klinice, a ne v blázinci. Nikdo vástu nehodlá držet, jestliže to nebude nutné.” Ivan si ho nedůvěřivě změřil, ale přece jen zabručel:

„Sláva bohu! Konečně se našel jeden normální člověkmezi těmi idioty. Největší z nich je ten flákač a fušér Saška!” „Kdo je to fušér Saška?” zeptal se lékař.

„Tuhle Sviňkov,” vysvětloval pacient a ukázal prstem na Sviňkova. Ten se spravedlivě rozhořčil. To říká mně, místo aby mi poděkoval, že jsem se o něj nezištně staral! To je ale sketa! pomyslil si. „Povahovým založením typický kulak,” pokračoval Bezprizorný, kterému se zřejmě zachtělo Sviňkova odhalit, „a přitom se rafinovaně vydává za proletáře. Jen se podívejte na jeho vyzáblý obličej a srovnejte to s nabubřelými veršíky, které složil k Prvnímu máji… Che-che-che…,Korlím výšinám vzlétněme, prapory své tam rozviňme: Jen mu nakoukněte do duše, co si myslí… budete z toho paf!” A zlověstně se rozesmál.

Sviňkovtěžce oddechoval, zrudlý jako krocan, a myslel jen na to, jakého hada hřál na prsou, jakpečoval o člověka, ze kterého se vyklubal zuřivý nepřítel. Nejhorší bylo, že musel mlčet. Nemůže se přece hádat s psychopatem! „A proč vássem vlastně přivezli?” zeptal se lékař, když pozorně vyslechl básníkovo obvinění. „Aby je všecky čert vzal, pitomce! Chytili mě, svázali nějakými hadry a šup do náklaďáku!” „Smím se vászeptat, proč jste přišel do restaurace ve spodním prádle?” „Na tom není nic divného,” vypovídal Ivan. „Šel jsem se vykoupat do řeky, někdo mi ukradl šaty a nechal mi tam tyhle cáry! Nepůjdu přece po Moskvě, jakmě pánbůh stvořil! Navlékl jsem si, co zbylo, protože jsem spěchal ke Gribojedovovi.” Lékař pohlédl tázavě na Sviňkova a ten nevrle zahuhlal:

„Takse jmenuje restaurace.”

„Hm,” podotkl lékař, „a pročpakjste měl toliknaspěch? Nějaká pracovní schůzka?” „Pronásledoval jsem konzultanta,” odpověděl Ivan a opatrně se ohlédl. „Jakého konzultanta?”

„Znáte Berlioze?” zeptal se významně Ivan.

„Toho… skladatele?”

To básníka popudilo.

„Jakýpakskladatel! Aha… vy myslíte toho… Kdepak. Skladatel je jmenovec Míši Berlioze.” Sviňkovby nejraději mlčel, ale místo toho musel vysvětlovat: „Tajemníka MASOLITu Berlioze dnesvečer přejela na Patriarchových rybnících tramvaj.” „Nelži, když nic nevíš!” obořil se na něj Ivan. „Já byl u toho, a ne ty, slyšíš? To on všechno schválně nastrojil!” „Strčil ho?”

„Houby strčil!” rozčilil se Ivan nad všeobecnou nechápavostí. „Ten ho nemusí ani strkat! Ten dělá divy, že nestačí člověkkoukat! Věděl předem, že Berliozspadne pod tramvaj.” „A viděl konzultanta ještě někdo jiný kromě vás?”

„To je právě ta smůla. Viděl jsem ho jen já a Berlioz.”

„Hm. A co jste podnikl, abyste vraha zadržel?” Lékař se otočil a vyměnil si pohled s ženou v bílém plášti, která seděla stranou u stolu. Vytáhla nějaký papír a začala vyplňovat prázdné rubriky. „Udělal jsem tohle: vzal jsem v kuchyni svíčku…”

„Tuhle?” zeptal se lékař a ukázal na zlomenou svíci, která ležela spolu s ikonou na stole před ženou. „Ano, a…”

„A proč jste sebral tu ikonu?”

„Víte…,” Ivan se začervenal. „Ikona je nejvíc vyděsila,” a zase ukázal na Sviňkova. „Jde o to, že ten konzultant… budu mluvit na rovinu… má spojení s ďáblem… a nedá se jen taklehce chytit.” Ošetřovatelé se postavili do pozoru a sledovali každé jeho hnutí. „Ano,” pokračoval, „je to fakt! Existuje jeden nezvratný důkaz. On sám osobně mluvil s Pilátem Pontským. Jen se na mě taknedívejte, je to čistá pravda! Všecko viděl, palác i palmy.

Zkrátka byl u Piláta Pontského, za to vám ručím.” „Prosím, pokračujte…”

„No a takjsem si přišpendlil na košili ikonu a běžel jsem…” Vtom hodiny odbily dvě.

„Páni!” vyhrkl Ivan a vyskočil. „Dvě hodiny a já tu s vámi ztrácím čas! Promiňte, kde tu máte telefon?” „Doveďte ho k telefonu,” nařídil lékař ošetřovatelům.

Ivan popadl sluchátko a žena se tiše zeptala Sviňkova: „Je ženatý?” „Svobodný,” odpověděl vyplašeně Sviňkov.

„Je organizován v odborech?”

„Ano.”