Mistr a Marketka

Kdosi oznámil, že přijel Želdybin z prosektury. Zmizel nahoře v nebožtíkově kanceláři a hned proskočily zprávy, že právě on bude zastupovat Berlioze. Želdybin povolal nahoru všech dvanáct členů vedení a na mimořádné schůzi v Berliozově pracovně všichni jednali o úklidu gribojedovského sloupového sálu, o převozu těla z prosektury, dále jakbude sál zpřístupněn veřejnosti a o podobných neodkladných opatřeních, spojených se smutnou událostí. Zatím restaurace začala žít obvyklým nočním životem a jistě by vydržela až do zavírací hodiny, totiž do čtyř ráno, kdyby nedošlo k něčemu, co se naprosto vymykalo lidskému chápání a co překvapilo hosty daleko víc než zpráva o Berliozově smrti. Nejdřívto hnulo s drožkáři, kteří střežili bránu Gribojedova. Bylo slyšet, jakjeden vstal na kozlíku a zahulákal: „No ne, jen se podívejte!”

Brzy nato, kde se vzalo tu se vzalo, zazářilo náhle u kovové mříže světélko a blížilo se k terase. Hosté u stolků vstávali, natahovali krky a viděli, že se světélkem kráčí k restauraci bílý přízrak. Když došel až k mříži, všichni zkoprněli, oči strachem rozšířené, a vidličky s napíchnutými kousky jesetera zůstaly trčet ve vzduchu. Vrátný, který si vyběhl ze šatny na dvůr zakouřit, zamáčkl botou cigaretu a vykročil, aby zahradil strašidlu přístup do restaurace, ale bůhvíproč to neudělal a zůstal stát jako solný sloup s přihlouplým úsměvem na rtech. Zjevení prošlo otvorem v mřížoví a bezpřekážekvstoupilo na terasu. Vtom všichni poznali, že to není žádný přízrak, ale známý básníkIvan Nikolajevič Bezprizorný. Byl bosa na sobě měl roztrhanou plandavou košili, bílé pruhované spodky a na prsou přišpendlenou papírovou ikonu s obrazem neznámého světce. V ruce nesl zapálenou svatební svíci. Pravá tvář mu krvácela. Na terase zavládlo mlčení — jeho hloubku byste stěží změřili. Bylo vidět, jakjednomu číšníkovi teče pivo z nakloněného půllitru na podlahu. Básníkpozvedl svíci nad hlavu a pronesl hlasitě: „Buďte zdrávi, hoši!” Paknakoukl pod nejbližší stoleka zklamaně poznamenal: „Ne, není tady!” Nato se ozvaly dva hlasy. První, bas, zaduněl nelítostně:

„Je to jasné. Delirium tremens.”

Druhý, ženský, poděšeně zakníkal:

„Jakto, že ho milice nechala jít takhle po ulici?” Ivan to zaslechla vysvětloval:

„Dvakrát mě chtěli zadržet, poprvé v Tkalcovské, podruhé tady v Bronné, ale já to vzal zadem, přesplot, a jakvidíte, poranil jsem si tvář.”Pakznovu zvedl svíci a zvolal:

„Kolegové, literáti, bratři (jeho ochraptělý hlaszesílil a zněl vášnivě). Vyslechněte mě všichni. Je tu. Okamžitě ho zadržte, nebo natropí nepopsatelné škody!” „Co? Cože? Co to říkal? Kdo že je tu?” zašumělo ze všech stran. „Konzultant,” vykládal Ivan, „to on zabil na Patriarchových rybnících Míšu Berlioze.” Vtom se ze sálu vyhrnuli lidé a kolem Ivanovy svíce vznikl chumel. „Sprominutím, ale vyjádřete se přesněji,” zazněl nad básníkovým uchem tichý, zdvořilý hlas, „jakto, zabil? Kdo ho zabil?” „Zahraniční konzultant, profesor a špión,” tvrdil Ivan a rozhlížel se kolem. „Jméno?” zašeptal mu kdosi do ucha.

„Jméno, jméno!” zvolal zoufale Bezprizorný. „To bych taky rád věděl! Nestačil jsem si je přečíst na jeho navštívence… Pamatuju si jen první písmeno — W. Jmenoval se od W! Jaké může být jméno na W? ptal se sám sebe, mnul si čelo a najednou zablekotal: „We, We, We, Wa… Wo… Waschner?

Wagner? Weiner? Wegner? Winter?” Napětím se mu zježily vlasy na hlavě. „Wolf’?” vykřikla lítostivě jakási žena.

Ivan se rozlítil.

„Káčo pitomá!” zařval a hledal neznámou očima. „Co s tím má co dělat Wolf? Wolf za nic nemůže! We, Wa… Ne, takhle si nevzpomenu! Poslyšte, zavolejte na milici, ať okamžitě pošlou pět motocyklů s kulomety honit profesora. Jo, nezapomeňte jim připomenout, že má dva kumpány: dlouhána v kostkovaném, s rozbitým cvikrem, a pakvypaseného černého kocoura… Já zatím prohledám Gribojedova, protože mám podezření, že se někde tady skrývá!” Zneklidněl, rozrážel houf, začal mávat svíčkou, přitom se pokapal voskem a nahlížel pod stoly. Vtom kdosi vykřikl: „Lékaře!” a před Ivanem se vynořil dobrosrdečný, hladce vyholený obličej s kostěnými obroučkami. „Soudruhu Bezprizorný,” pronesl obličej slavnostním tónem, „uklidněte se! Jste rozrušen smrtí námi všemi tolikmilovaného Michaila Alexandroviče… prostě Míši Berlioze. My všichni to naprosto chápeme. Potřebujete klid. Kolegové vásdoprovodí do postele a zapomenete…” „Ty…,” přerušil ho Ivan a vycenil zuby. „Teď je potřeba čapnout profesora, rozumíš. A ty tady imbecilně žvaníš.