Mistr a Marketka

„Vybojoval jsem měsíční poukazdo Jalty.”„Seš formát…,” nebo: „Běž za Berliozem, úřaduje dnesod čtyř do pěti v Gribojedovovi,” a podobně. MASOLIT se usídlil v Gribojedovovi co nejlíp a nejpohodlněji, jaksi jen dovedete představit. Každý návštěvníkse zprvu bezděčně seznámil s vývěskami nejrůznějších sportovních kroužků a dále se skupinovými i jednotlivými fotografiemi členů MASOLITu, které visely po obou stranách schodiště vedoucího do prvního patra. Tady na dveřích první místnosti bylo napsáno velkými písmeny Rybářsko-chatařská sekce — a vedle byl namalovaný karasna udici. Na dveřích kanceláře č.2 visela poněkud záhadná tabulka: Jednodenní tvůrčí cesty. Vyřizuje M. V. Padělaná. Na dalších vévodil krátký, ale už docela nepochopitelný nápis: Perelygino. Pakzačaly náhodnému návštěvníkovi Gribojedova přecházet oči při pohledu na všecky ty tabulky, které se pestřily na tetiččiných ořechových dveřích: Zápisdo pořadníku na papír u S. Klovakinové, Pokladna, Honorářová účtárna pro skečisty… Když jste se prodrali dlouhatánským hadem fronty, která začínala už dole ve vrátnici, mohli jste zahlédnout na dveřích, kam se nepřetržitě dobývali žadatelé, tabulku s nápisem Bytová otázka. Za Bytovou otázkou vykukoval přepychový plakát s vyobrazenou skálou a po jejím hřebenu jel jezdec v pláštěnce, s puškou přesrameno. O něco níž se zelenaly palmy a na balkóně seděl mladíks bujnou kšticí, směle zahleděný kamsi do výšky, a v ruce držel plnicí pero. Dole hlásal nápis:

Tvůrčí dovolené s celodenní penzí čtrnáctidenní (povídka, novela) až roční (román, trilogie) — Jalta, Suuk-Su, Borové, Cichidziri, Machindžauri, Leningrad (Zimní palác). Taky tady stála fronta, ale už ne takobrovská, asi sto padesát lidí. Dále následovaly, poslušny rozmarných zákrutů, výstupů a sestupů, v Gribojedovově domě: Vedení MASOLITu, Pokladny č. 2, 3, 4, 5, Redakční rada, Předseda MASOLITu, Kulečníkový sál, různé pomocné kanceláře a konečně zmíněný sloupový sál, kde teta s požitkem vychutnávala komedii geniálního synovce. Každý host Gribojedova, který nebyl právě padlý na hlavu, okamžitě vytušil, jakdobře se žije šťastlivcům — členům MASOLITu, a v srdci mu počala hlodat černá závist. Vysílal k nebi hořké výčitky, že ho při narození neobdařilo literárním nadáním. Takhle nemohl ani ve snu doufat, že někdy obdrží legitimaci MASOLITu, hnědou knížečku, která voněla drahou kůží, se širokým zlatým okrajem, legitimaci známou po celé Moskvě. Co dodat na obhajobu závisti? Patří mezi nízké pudy, ale přece jen — vžijte se do návštěvníkovy situace. Vždyť to, co viděl v prvním patře, nebylo ještě zdaleka všecko. Celé přízemí tetiččina domu zaujímala restaurace, a jaká! Právem byla považována za nejlepší v celé Moskvě. Nejen proto, že se rozkládala ve dvou velkých sálech s klenutými stropy, kde se proháněli malovaní nafialovělí koně s asyrskými hřívami, nejen proto, že na každém stolku stála lampa pokrytá šálem a že sem nemohl vejít náhodný host z ulice, ale i proto, že kvalitou jídel Gribojedovsuverénně porážel každou moskevskou restauraci a všecky tyhle zásoby mu byly poskytovány za dostupnou, nikterakpřehnanou cenu. Proto násjistě nepřekvapí rozhovor, který autor těchto hluboce pravdivých řádků vyslechl u kovové mříže Gribojedova: „Kde míníš dnesvečeřet, Ambrosiji?”

„Že se ptáš! Samozřejmě tady, drahý Foko! Archibald Archibaldovič mi důvěrně pošeptal, že bude porcovaný přírodní candát. Senzační pochoutka!” „Ty si žiješ, Ambrosiji!” povzdechl si hubený, zarostlý Foka s karbunkulem na krku zlatovlasému obrovi s granátovými rty a naducanými tvářemi — básníku Ambrosijovi. „To není žádné zvláštní umění,” namítal Ambrosij, „jednoduše chci žít jako člověk. Chceš říct, že candáty dostaneš i v Koloseu? Jenomže tam stojí jedna porce třináct rublů patnáct kopejek, a u náspět padesát. A pak, v Koloseu ti dají tři dny staré candáty a ještě nemáš jistotu, jestli nedostaneš po hubě hroznem vína od prvního mladíka, který tam vtrhne z Divadelního průjezdu. Ne, jsem kategoricky proti Koloseu,” hřímal na celou ulici labužníkAmbrosij.

„Nepřemlouvej mě, Foko!”

„Já tě nepřemlouvám,” pištět Foka. „Můžeš večeřet taky doma.” „No pěkně děkuju,” hlaholil Ambrosij, „už vidím svou ženu, jakse snaží ve společné kuchyni uklohnit v kastrůlku porcovaného candáta! Hi-hi-hi! Au revoir, Foko!” a básníkse zpěvem na rtech zamířil k terase pod plachtou. Mňam, mňam… Ano, bývávalo. Moskevští starousedlíci dobře pamatují na vyhlášeného Gribojedova! Kam se hrabe vařený porcovaný candát! To je jídlo pro chudé, milý Ambrosiji! Ale není libo jesetera na stříbrné míse, nakrájeného na kousky, proloženého račími hřbítky a čerstvým kaviárem? A co rozšlehaná vejce cocotte s žampionovým pyré v koflíku?