Mistr a Marketka

Čekal, až projedou všecky tři vagóny, vyhoupl se na spojnici posledního, zachytil se drápy jakési hadice, která trčela ze stěny, a odjel s ušetřeným desetníkem. Ivan pozoroval to zlořečené kocouřisko a přitom divneztratil z dohledu vůdce bandy — profesora. Ten naštěstí nestačil upláchnout. Básníkzahlédl jeho šedý baret v davu na začátku Velké Nikitské nebo Gercenovy ulice. V mžiku byl tam, ale hnal se zbytečně. Přidal do kroku, pakse pustil do běhu a rozrážel davchodců, ale k profesorovi se nepřiblížil ani o centimetr. Ať byl sebevíc rozčilený, překvapovala ho nadpřirozená rychlost, s jakou pronásledování probíhalo. Neuplynulo ani dvacet vteřin od chvíle, kdy opustil Nikitskou bránu, a už ho oslňovala světla na Arbatském náměstí. Za několikdalších vteřin už se před ním klikatila neznámá temná ulička s proláklými chodníky, kde sebou plácl jakširoký takdlouhý a rozbil si koleno. Další osvětlená magistrála — Kropotkinova ulice, pakjiná ulička, za ní Ostoženka a zase nová ulička, smutná, nevzhledná a spoře osvětlená. Tady definitivně ztratil z dohledu muže, kterého tolikhledal. Profesor zmizel. Chvíli váhal, ale pakmu došlo, že cizinec se bezpochyby objeví v třináctce v Sadové ulici, a to v bytě číslo 47. Vtrhl do průjezdu, vyběhl do prvního patra, našel okamžitě označený byt a netrpělivě zazvonil. Nečekal dlouho. Přišla mu otevřít asi pětiletá holčička, na nic se neptala a hned zase zmizela. Vprostorné, krajně zpustlé předsíni, matně osvětlené uhlíkovou žárovkou, pod vysokým začouzeným stropem viselo na zdi kolo bezplášťů, dále tu stála velká železem pobitá truhla a na polici nad věšákem ležela zimní čepice s dlouhýma svěšenýma ušima. Za jedněmi dveřmi hlučný mužský hlasz rádia vykřikoval cosi rozhořčeně ve verších. Básníkse nedal zmást neznámým prostředím a zamířil rovnou do chodby. Pomyslel si: Určitě se schoval v koupelně.

V chodbě byla tma. Několikrát narazil hlavou o zeď, až konečně uviděl pode dveřmi slabý proužeksvětla; nahmatal kliku a opatrně stiskl. Háčekodskočil, Ivan se octl skutečně v koupelně a napadlo ho, že měl štěstí, i když jiné, než potřeboval. Ovanulo ho vlhké teplo a ve svitu uhlíků, které doutnaly pod kotlem, rozeznal velikánské necky zavěšené na stěně a otlučenou vanu posetou hrozivými černými skvrnami po sloupaném smaltu. Ve vaně stála nahá občanka, celá namydlená, a v ruce držela houbu. Krátkozrace zamžourala na vetřelce a nejspíš si ho v tom pekelném osvětlení s někým spletla, protože vesele, polohlasně zašvitořila: „Kirjuško! Nelezte sem! Zbláznil jste se… Fjodor Ivanyč se každou chvíli vrátí. Marš ven!” a mrskla po něm houbou. Šlo pochopitelně o nedorozumění a zavinil je samozřejmě náš Ivan. Nechtěl to všakpřiznat, jenom káravě vykřikl:

„Nemravo jedna!”, a než se vzpamatoval, už stál v kuchyni.

Bylo tu prázdno, pouze na plotně v pološeru trůnilo tiše asi deset vyhaslých vařičů. Zbloudilý měsíční paprsekpronikal zaprášeným, po léta nemytým oknem a osvětloval skoupě kout, kde pod nánosem prachu a pavučin visela zapomenutá ikona a za rámečkem vyčuhovaly dvě svatební svíce. Pod touhle velkou ikonou byla přišpendlena malá, papírová. Nikdo neví, jakse v Ivanově hlavě zrodil tenhle nápad, ale jisté je, že básníkpopadl do jedné ruky svíci, do druhé papírovou ikonu a teprve pakvyklouzl zadním vchodem. S těmito předměty opustil neznámý byt, bručel si něco pod vousy a ještě se v duchu červenal, když si vzpomněl na příhodu v koupelně..

Bezděčně se snažil uhodnout, kdo byl asi ten drzý Kirjuška a jestli ta odporná čepice v předsíni nepatřila náhodou jemu. Vpusté neutěšené uličce se rozhlédl a pátral po uprchlíkovi, ale marně: nebylo po něm vidu ani slechu. Nakonec v duchu rozhodl: No ovšem! Je u řeky! Vpřed!