Mistr a Marketka

Snámahou vstal a běžel zpátky k místu, kde debatoval s profesorem. Ukázalo se, že Němec naštěstí neodešel. VBronné už se rozzářily svítilny, nad Patriarchovými rybníky visel zlatý měsíc a v jeho vždy takzrádném světle se Bezprizornému zdálo, jako by neznámý stál a držel pod paždí místo hůlky kord. Vysloužilý dotěra regenschori se uvelebil na místě, kde ještě nedávno seděl on, Ivan. Nasadil si na noszjevně nepotřebný skřipec, kterému chybělo jedno sklo a druhé bylo prasklé. Působil ještě odpudivějším dojmem, než když ukazoval Berliozovi cestu na koleje. VIvanovi byla malá dušička, ale přece jen přistoupil k profesorovi, zahleděl se mu do obličeje a nezjistil v něm ani nejmenší známku či stopu šílenství. „Přiznejte se, kdo jste?” zeptal se hluše.

Cizinec se nasupil, změřil si básníka pohledem, jako by ho viděl poprvé, a zahučel nevrle: „Nerozumět… po rusku mluvit…”

„On prosím neráčí rozumět,” vmísil se do toho z lavičky regenschori, ačkoli se ho nikdo neprosil o vysvětlení. „Nepřetvařujte se!” vzplanul Ivan a cítil, jakse mu svírá žaludek. „Ještě před chvilkou jste mluvil perfektně rusky. Vy nejste Němec ani profesor! Jste vrah a špión! Vaše doklady!” zaburácel sveřepě. Záhadný profesor opovržlivě zkřivil už beztakkřivá ústa a pokrčil rameny. „Občane!” znovu zasáhl zlotřilý regenschori. „Jakým právem obtěžujete cizího turistu? To si zodpovíte!” Podezřelý profesor se zatvářil povýšeně, pakse otočil a odcházel. Ivan cítil, že je v koncích. Zalapal po dechu a obrátil se k regenschorimu: „Poslyšte, pomozte mi zadržet toho zločince! Je to vaše povinnost!” Do kostkovaného vjela neobvyklá energie, vyskočil a zavřeštěl: „Jakého zločince? Kde ho máte? Tohle že je cizí špión?” Oči mu vítězoslavně blýskaly: „Jestli je to zločinec, zavolejte milici, než vám uteče. Víte co, budeme křičet společně,” a rozevřel dokořán ústa. Zpitomělý Ivan poslechl vtipálka a vykřikl: „Milice!” Ale jeho společníkho podfoukl, nevykřikl ani jednou. Ivanovo osamělé chraplavé volání nemělo valný úspěch. Jenom dvě neznámé dívky uskočily stranou a básníkzaslechl slovo „opilý”…

„Aha, vy jste spolu spřaženi!” zahromoval. „A ty si ze mě budeš dělat šoufky? Pusť mě!” Uskočil vpravo a regenschori ho následoval, uhnul vlevo a ten drzoun za ním. „Schválně se mi pleteš pod nohama, viď?” zařval básníkv záchvatu zuřivosti. „Osobně tě předám milici, abysvěděl!” Pokusil se chytit podvodníka za rukáv, ale netrefil se a vyšel naprázdno: regenschori zmizel, jako by se do země propadl. Bezprizorný vyjekl, upřel pohled do dálky a zahlédl nenáviděného profesora. Mířil do Patriarchovy uličky a nebyl sám: připojil se k němu víc než podezřelý regenschori. Ale to ještě nebylo všecko. Třetím v téhle společnosti byl obrovitý kocour, velký jako tele a černý jako saze nebo havran, s výbojnými husarskými kníry. Trojice zabočila do Patriarchovy uličky a kocour si vykračoval na zadních. Ivan se pustil za nimi, ale brzy poznal, že je stěží dohoní. Trojice se mihla uličkou a zahnula na Spiridonovku. Ať Bezprizorný přidával do kroku sebevíc, vzdálenost mezi ním a pronásledovanými se nezmenšovala. Než se vzpamatoval, octl se po tiché Spiridonovce u Nikitské brány, kde to vypadalo hůř. Byla tu totiž tlačenice. Navíc se banda rozhodla použít oblíbeného zločineckého způsobu — rozdělila se. Regenschori se neobyčejně obratně vecpal do autobusu jedoucího k Arbatskému náměstí a zmizel. Básníktakztratil jednoho z pronásledovaných a zaměřil se na kocoura. Viděl, jakse to podivné zvíře přitočilo ke stupátku motorového vagónu A, který stál ve stanici, drze odstrčilo jakousi ženu, která leknutím zaječela, chytilo se zábradlí a dokonce se pokoušelo vsunout průvodčí desetníkoknem, v tom horku otevřeným. Kocourovo chování básníka natolikvyvedlo z míry, že zůstal strnule stát na rohu před obchodem s lahůdkami. Daleko víc ho všakudivilo, jakreagovala průvodčí. Sotva uviděla kocoura, jakleze do tramvaje, vykřikla zlostně: „Kocoury nevozíme! Kocouři sem nesmějí! Jedeš! Marš dolů, nebo zavolám milici!” Ani průvodčí, ani cestující nepřekvapovala sama podstata věci: že kocour leze do tramvaje, na tom by ještě nebylo nic divného, ale že chce platit! Kocour se projevil nejen jako zvíře placení schopné, ale i disciplinované. Když ho průvodčí poprvé okřikla, poslušně přerušil nástup, seskočil ze stupátka, usadil se na refýži a třel si desetníkem vousy. Sotva průvodčí zatáhla za šňůru a tramvaj se rozjela, počínal si jako každý, koho vyhánějí z tramvaje, ale kdo se přesto potřebuje někam rychle dostat.