Mistr a Marketka

Vtom těsně před vyústěním do Bronné vstal z lavičky navlasstejný chlapík, jaký se dnesza slunečního žáru vyhoupl z dusného vzduchu, a šel mu vstříc. Jenomže teď už nebyl průhledný, ale kompaktní, a v začínajícím šeru Berliozzřetelně rozeznal kníry jako husí brka, malá ironická, plovoucí očka a kostkované kalhoty, vytažené natolik, že bylo vidět špinavé bílé ponožky. Michail Alexandrovič couvl, ale pakse utěšil tím, že jde o hloupou shodu a vůbec že teď není často rozebírat. „Hledáte turniket, soudruhu?” zamečel nakřáplým tenorem kostkovaný. „Račte tudy! Běžte rovně a hned tam jste. Za to bych měl od vásdostat na skleničku… ať si starý regenschori spraví náladu!” Šklebil se a rozmáchle smekl žokejskou čapku. Berliozneposlouchal tirády a žadonění dotěrného regenschoriho, rozběhl se k turniketu, otočil jím a už se chystal vstoupit na koleje, když ho oslepilo červené a bílé světlo. Ve skleněné budce zablikal nápis: „Pozor, tramvaj!” A opravdu, tramvaj už se řítila, zatáčela po nově vybudované lince z Jermolajevské na Bronnou. Za zatáčkou vyrovnala, náhle se v ní rozsvítilo elektrické světlo, tramvaj zaúpěla a zrychlila. Opatrný Berlioz, ačkolivstál na bezpečném místě, se rozhodl vrátit, položil ruku na růžici a couvl o krok. Vtom se mu vysmekla ruka a noha nezadržitelně jako po ledu sklouzla po dláždění, které se šikmo svažovalo ke kolejím, druhá noha se vymrštila do vzduchu a Berliozdopadl na koleje. Jakse snažil něčeho zachytit, upadl naznak, lehce se uhodil o dlažební kostky do týla a přitom uviděl vysoko na obloze — nerozeznal už, jestli vpravo nebo vlevo — pozlacený měsíc.

Obrátil se bleskurychle na bok, zběsilým pohybem přitáhl kolena k břichu a vtom zahlédl hrůzou zbělelý obličej a rudý šátekřidičky tramvaje, který se k němu nezadržitelně blížil.

Nestačil už vykřiknout, ale kolem se rozječela srdceryvnými ženskými výkřiky celá ulice. Řidička prudce zabrzdila, vůzse zaryl předkem do země a pakkřečovitě poskočil, až s rachotem a řinčením vypadly okenní tabulky. V Berliozově mozku uvízl zoufalý výkřik: Že by konec? Ještě jednou, naposled se mu před očima kmitl měsíc roztříštěný na kusy, a pakuž byla tma. Tramvaj zachytila Berlioze a pod mříže aleje dopadl na vydlážděný svah tmavý kulatý předmět. Skutálel se po svahu a poskakoval po hrbolatém dláždění. Byla to Berliozova uříznutá hlava.

4 PRONÁSLEDOVÁNÍ

Utichly hysterické výkřiky žen, dozněl pronikavý hvizd milicionářských píšťalek, odjely dvě sanitky, první odvážela tělo bezhlavy a uříznutou hlavu na prosekturu, druhá pohlednou řidičku, zraněnou úlomky skla, domovníci v bílých zástěrách smetli rozbité sklo a posypali pískem krvavé kaluže a básníkIvan nestačil ani doběhnout k turniketu, jenom sklesl na lavičku a zůstal strnule sedět. Několikrát se pokusil vstát, ale nohy ho neposlouchaly, jako by náhle ochrnuly. Sotva zaslechl první výkřiky, rozběhl se k turniketu a uviděl, jakpo dláždění poskakuje hlava. To ho natolikvyděsilo, že dopadl na lavičku a kousl se do ruky, až mu tekla krev. Na pomateného Němce samozřejmě zapomněl a jenom se snažil zoufale pochopit, jakje možné, že ještě před malou chvílí mluvil s Berliozem a za pár minut — hlava… Vzrušený davběžel alejí a cosi vykřikoval, ale Ivan to nevnímal. Až se u něj doslova srazily dvě ženy a jedna z nich, prostovlasá, se špičatým nosem, křičela na druhou přímo u básníkova ucha: „Anuška, naše Anuška! Ze Sadové! To ona zavinila… Koupila v krámku slunečnicový olej a celou litrovou láhevrozbila o turniket! Polila si sukni, jé, ta nadávala!

A ten chudáknejspíš uklouza upad na koleje…” Ze všeho, co neznámá žena vykřikovala, utkvělo v rozrušeném básníkově mozku jediné slovo: Anuška. „Anuška?… Anuška?” blekotal a vyplašeně se rozhlížel. „Ale to přece, dovolte…” Ke slovu „Anuška” se připojila další, „slunečnicový olej” a pakneznámo proč i „Pilát Pontský”. Piláta Bezprizorný rezolutně odvrhl a pátral po souvislostech, počínaje slovem „Anuška”. Postupně splétal řetěz, až konečně dospěl k bláznivému profesorovi. Počkat! On přece tvrdil, že dnešní zasedání odpadne, protože Anuška rozlila olej. A taky že odpadne! Ba co víc, prohlásil rovnou, že Berliozovi uřízne hlavu ženská?! Ano, ano! A řidička byla přece ženská! Co to má znamenat, hm?! Vmozku se mu zahnízdilo přesvědčení, že záhadný konzultant znal přesný obrazBerliozovy strašné smrti. Vtom mu bleskly hlavou dvě myšlenky. První: Není ani trochu pomatený, to všecko jsou nesmysly! A druhá: Nenastrojil to všecko sám? Ale prosím vás, jakby to dokázal?! Ne, ne, tomu se musí přijít na kloub!