Mistr a Marketka

A drozdí filet by vám nechutnalo? S lanýži? A co takhle křepelka po janovsku? Cena devět padesát. A k tomu džeza výborná obsluha! V červenci, kdy celá vaše rodina odjede na chatu a vásneodkladné literární záležitosti zadržely v Moskvě — sedíte na terase ve stínu popínavého vína a ve zlaté skvrně na běloskvoucím ubrusu stojí před vámi talířekzeleninového krému á la printanier. Vzpomínáte, Ambrosiji? Že se vůbec ptám! Vaše rty prozrazují, že si to všecko dobře pamatujete. Co znamenají vaši sížci a candáti?

Takhle sluky — otavní a lesní, podle ročního období, křepelky či kulíci! Minerálka, která syčí v krku? Ale dost, necháváš se příliš unést, milý čtenáři! Za mnou!… O půl jedenácté onoho osudného večera, kdy Berliozzahynul na Patriarchových rybnících, svítila v Gribojedovovi pouze okna jedné místnosti. Uvnitř strádalo dvanáct spisovatelů, kteří přišli na zasedání a čekali na Michaila Alexandroviče. Posedávali na židlích, stolech a dokonce i na dvou oknech v kanceláři vedení MASOLITu a upřímně trpěli horkem. Otevřenými okny sem nepronikl ani jediný závan svěžího vzduchu.

Moskva vydechovala žár, nashromážděný přesden v asfaltu, a bylo jasné, že ani noc nepřinese ulehčení. Z restaurační kuchyně, zřízené ve sklepě tetiččina domu, to páchlo cibulí.

Všichni měli ukrutnou žízeň a byli nervózní a podráždění. ProzaikBeskudnikov, tichý, slušně oblečený muž s pozornýma a přitom těkavýma očima, vytáhl hodinky. Ručička se blížila k jedenáctce. Beskudnikovcvrnkl palcem do ciferníku a strčil hodinky pod nossousedovi, básníku Dvoubratskému, který seděl na stole a z dlouhé chvíle klátil nohama ve žlutých sandálech s gumovou podrážkou. „Tohle už je trochu moc,” zavrčel Dvoubratský.

„Chlapec nám nejspíš uvázl na Kljazmě,” ozvala se sytým altem Nastasja Lukinična Semetriková, moskevská kupecká sirota, která se stala spisovatelkou a psala válečné námořní povídky pod pseudonymem KormidelníkŽorž. „Dovolte?” spustil výbojně autor populárních skečů Zalímcov. „Já bych taky s chutí seděl na terase a popíjel čaj, než abych se tu pekl ve vlastní šťávě. Zasedání mělo být v deset, nemýlím-li se?” „Na Kljazmě je teď hezky,” popichoval ostatní KormidelníkŽorž, který věděl, že letní spisovatelské sídlo Perelygino na Kljazmě je všeobecně bolavé místo. „Teď už asi zpívají slavíci. Vždycky se mi líp pracuje na venkově, zvlášť na jaře.” „Třetí rokuž platím příspěvky, aby mou ženu, která trpí Basedowovou chorobou, poslali do toho ráje, ale zatím se nic nerýsuje,” přisadil si s jedovatou ironií novelista Jeroným Poskokin. „Každý nemá to štěstí,” zahučel od okna kritik Ababkov.

Hluboko zapadlá očka Kormidelníka Žorže škodolibě zajiskřila a spisovatelka prohlásila už mírnějším altem: „Neměli byste závidět, soudruzi. Máme všeho všudy dvaadvacet chat a staví se zatím sedm dalších, a násje v MASOLITu tři tisíce.” „Tři tisíce sto jedenáct,” upřesnil kdosi v koutě. „Takvidíte,” pokračoval Kormidelník, „co se dá dělat? Je docela přirozené, že chaty byly přiděleny těm nejnadanějším z nás…” „Generalita!” vmísil se do hádky scenárista Hlušec.

Beskudnikovstrojeně zívl a opustil místnost.

„Sám v pěti pokojích v Perelyginu,” vypálil za ním Hlušec.

„Lavrovič bydlí sám v šesti,” vyštěkl Děniskin, „a jídelna je celá obložená dubovým dřevem!” „Na tom teď nesejde,” usadil je Ababkov. „Horší je, že už máme půl dvanácté.” Shromáždění zahučelo a schylovalo se k bouři. Kdosi telefonoval do nenáviděného Perelygina, spletl si číslo a ozvala se Lavrovičova chata, kde jim řekli, že Lavrovič šel na ryby. To je přivedlo do varu. Nazdařbůh volali do beletristické komise, linku 930, a pochopitelně nikoho nezastali. „Taky mohl zavolat!” vykřikoval Děniskin, Hlušec a Kvant. Bohužel marně. Berliozuž nemohl nikam telefonovat. Daleko od Gribojedova, v prostorném sále osvětleném tisíciwattovými lampami, na třech zinkových stolech leželo všecko, co z něho zbylo. Na prvním stole v zaschlé krvi nahé tělo s přeraženou rukou a rozdrceným hrudním košem, na druhém hlava s vyraženými předními zuby a kalnýma vytřeštěnýma očima, které nedráždilo ani nejprudší světlo, a na třetím — hromádka ztvrdlých hadrů. Vedle bezhlavého stáli: profesor soudního lékařství, anatom-patolog a dále prorektor, vyšetřovací orgány a Berliozů vzástupce ve vedení MASOLITu spisovatel Želdybin, kterého telefonicky povolali od nemocné ženy. Pro Želdybina poslali vůza odvezli ho společně s vyšetřovacími orgány (bylo kolem půlnoci) do nebožtíkova bytu, kde byly úředně zapečetěny veškeré Berliozovy spisy.