Mistr a Marketka

„Milice?” ječel Bezprizorný do sluchátka. „Je to milice? Soudruhu dozorčí, zařiďte okamžitě, aby bylo vysláno pět motocyklů s kulomety, které by zadržely zahraničního konzultanta! Cože? Zajeďte ke mně, pojedu s vámi… U telefonu básníkBezprizorný a volám z blázince… Jakou máte adresu?” zeptal se šeptem lékaře a zakryl sluchátko dlaní. Pakznovu zahalasil do sluchátka: „Slyšíte mě? Haló!… Tohle jsou mi poměry!” zařval náhle jako tur a praštil sluchátkem o zeď.

Pakse otočil k lékaři, podal mu ruku, prohlásil suše „na shledanou” a chystal se odejít. „Uznejte, kam byste teď chodil?” naléhal lékař a zahleděl se mu upřeně do očí. „Teď pozdě v noci, ve spodním prádle…

Necítíte se dobře, zůstaňte u nás.” „Pusťte mě,” žádal nemocný ošetřovatele, kteří se srotili u dveří. „Takpustíte mě, nebo ne?” vykřikl hrozivě. Sviňkovse roztřásl, žena stiskla knoflíkna stolku a na skleněnou desku vypadla lesklá krabička a ampulka. „A ták!” vyjekl Ivan a rozhlížel se divoce kolem jako štvané zvíře. „No dobrá… Sbohem!” a rozběhl se, hlavu skloněnou, proti zastřenému oknu. Prásk! ozvalo se, ale sklo za závěsem se ani nepohnulo. Za několikvteřin už se básníkzuřivě zmítal v rukou ošetřovatelů. Ryčel, pokoušel se kousat a vřeštěl: „Že jste si ale pořídili skla! Pusťte mě, pusťte mě!”

Vlékařových rukou bleskla injekční stříkačka, žena prudkým pohybem rozškubla vetchý rukávIvanovy košile a zaryla se mu do ruky s neženskou silou. V čekárně to zavonělo éterem, básníkomdlel v náručí čtyř chlapíků a pohotový lékař využil vhodného okamžiku a vpíchl mu injekci. Ještě chvilku ho drželi v zajetí a pakjej položili na pohovku. „Banditi!” vztekal se a vyskočil, ale byl znovu vtlačen na pohovku. Jen ho pustili, znovu vstal, pakuž si sedl sám.

Chvíli mlčel, rozhlížel se nepříčetně kolem, potom nečekaně zívl a ušklíbl se. „Přece jen jste mě dostali,” prohlásil, zívl podruhé, natáhl se na pohovku, hlavu na polštáři, tvář podloženou pěstí jako dítě, a zamumlal ospale, už beze stopy vzteku:

„Výborně… Sami na to doplatíte… Varoval jsem vás, dělejte co umíte… Mě teď ze všeho nejvíc zajímá Pilát Pontský…

Pilát…,” a zavřel oči. „Koupel, dejte ho na sto sedmnáctku a zajistěte službu,” nařídil lékař a nasadil si brýle. Sviňkovsebou znovu škubl: bílé dveře se tiše otevřely a za nimi se černala chodba, osvětlená pouze namodralými světly. Z chodby vjel na gumových kolech vozík, ztichlého Ivana naložili, vozíkodjel a dveře se znovu zavřely. „Doktore,” přiškrceně se zeptal otřesený Sviňkov, „je opravdu nemocný?” „Ano,” přikývl lékař.

„A co mu je?” vyzvídal nesměle Sviňkov.

Unavený lékař na něj pohlédl a vysvětloval apaticky: „Pohybová a mluvní reakce… snové interpretace… Podle mého názoru je to komplikovaný případ. Dá se předpokládat, že jde o schizofrenii. A k tomu alkoholismus…” Sviňkovnerozuměl ani za mák, ale pochopil, že to je s Ivanem špatné. Zavzdychal a zeptal se: „Proč pořád mluví o nějakém konzultantovi?”

„Nejspíš se setkal s někým, kdo podráždil jeho obrazotvornost. Možná také, že jde o halucinaci…” Zanedlouho odvážel nákladní vůzSviňkova do Moskvy. Svítalo a záře pouličních svítilen po cestě se zdála zbytečná a nepříjemná. Šofér nadával na probdělou noc a hnal vůzna plné obrátky, až se kola dostávala v zatáčkách do smyku. Přehnal se lesa zůstal daleko vzadu, řeka uhnula někam stranou a vstříc těm dvěma se vyhrnulo všecko možné: ploty s hlídačskými budkami, vyrovnané hranice dříví, trčící sloupy, neznámé stožáry s napíchanými cívkami, hromady štěrku, půda zbrázděná kanály — prostě všecko nasvědčovalo tomu, že Moskva už je kdesi za nejbližší zatáčkou a že je co nevidět přepadne a pohltí. Sviňkova to vytřásalo, klinkal se ze strany na stranu a špalek, na kterém seděl, hrozil každou chvíli vyklouznout.

Restaurační utěrky, naložené vlastnoručně milicionářem a Pantělejem, který odjel už dříve trolejbusem, jezdily po celé plošině. Sviňkovje už chtěl posbírat, ale pakzlostně zasyčel: „Vykašlu se na ně! Co se budu namáhat jako idiot?” — odkopl je a přestal si jich všímat. Byl v hrozném duševním stavu. Ukázalo se, že návštěva v onom neblahém domě v něm zanechala hluboké stopy. Snažil se pochopit, co ho vlastně taktrápí. Chodba s namodralými světly, která se mu vtiskla do paměti? Nebo snad pomyšlení, že největší neštěstí je, když člověkztratí rozum? Ovšemže taky. Ale to je přece všeobecně známá myšlenka. Ještě cosi zbývá. Co by to mohlo být? Pocit urážky, ano. Urážlivá slova, která mu Bezprizorný vmetl přímo do tváře. To by ještě nevadilo, horší je, že jsou pravdivá. Přestal vnímat okolí, upřel pohled na rozkymácenou podlahu a začal si něco pro sebe blekotat, občasvzdychal a užíral se. Ano, verše… Je mu dvaatřicet! Co bude dál? Zmůže se na pár veršů za rok… A co mu přinesou verše? Slávu? Pitomost!