Mistr a Marketka

Nesnaž se podfouknout aspoň sám sebe. Nikdy nezíská slávu ten, kdo píše špatné verše. A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu! bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovu z toho, co píšu! Stižený neurastenickým záchvatem zavrávoral a podlaha pod jeho nohama se přestala kymácet. Když zvedl hlavu, poznal, že je dávno v Moskvě, ba co víc, že nad městem svítá a mraky jsou zlatě nasvíceny. Náklaďákstál, uvízl v koloně vozů před zatáčkou na Okružní třídu a pár kroků opodál se tyčil na podstavci bronzový muž s hlavou lehce skloněnou a lhostejně sledoval pouliční ruch. Vhlavě náhle onemocnělého básníka se vyrojily podivné myšlenky: To je vzor zaručeně úspěšného člověka… Vzpřímil se, zvedl pravici a neznámo proč zahrozil bronzovému muži, který nikomu neubližoval. Každý jeho krok, ať udělal cokoli, všecko se obrátilo v jeho prospěch a přispělo k jeho slávě!

Ale co vlastně udělal? Nerozumím tomu… Je snad něco zvláštního ve slovech Kalným nebem letí mraky…? Nechápu! Zkrátka měl kliku — usoudil nakonec škodolibě a vtom cítil, jakse vůzpod nim rozjel — bělogvardějec na něj vystřelil, rozdrtil mu stehno a takmu zajistil nesmrtelnost. Kolona se dala do pohybu. Neuplynuly ani dvě minuty a zcela chorý a jakoby zestárlý básníkvešel na terasu Gribojedova. Bylo tu prázdno. V rohu dopíjela nějaká společnost a uprostřed pobíhal známý konferenciér v ťubetějce a s pohárem šampaňského v ruce. Sviňkova obtíženého utěrkami srdečně uvítal Archibald Archibaldovič a okamžitě ho zbavil nepříjemného nákladu.

Kdyby básníka toliknezdrtil pobyt na klinice a jízda v náklaďáku, zřejmě by s chutí vyprávěl, jakse všecko na klinice odehrálo, a zpestřil by svoje vyprávění vymyšlenými podrobnostmi. Ale teď si na to ani nevzdechl. I při své nevšímavosti nyní, po vyčerpávající jízdě v náklaďáku, si poprvé jaksepatří piráta prohlédl a poznal, že přestože se ptá na Bezprizorného a neskrblí citoslovci, ve skutečnosti ho ani trochu nelituje a pramálo se zajímá o jeho osud.

Kádr! Takje to správné! pomyslel si cynicky. Přerušil vyprávění o schizofrenii a požádal: „Kdyby takbyla vodka, Archibalde Archibaldoviči…”

Pirát se zatvářil účastně a zašeptal:

„Chápu, hned to bude…” A pokynul číšníkovi.

Za čtvrt hodiny seděl Sviňkovzcela osamělý, ošklíbal se nad línem, pil jednu vodku za druhou a připouštěl i chápal, že v jeho životě se už nedá zhola nic napravit a že zbývá jen jediné: zapomenout.

Ztratil celou noc, zatímco ostatní debužírovali, a bylo mu jasné, že ji nelze přivolat zpátky. Stačilo zvednout hlavu od lampy a zahledět se na oblohu, abyste poznali, že noc nenávratně zmizela. Číšníci kvapně strhávali ubrusy ze stolů a vyspalí kocouři čile šmejdili kolem terasy. Na básníka nezadržitelně útočil den.

7 PODEZŘELÝ BYT

Kdyby příštího dne ráno někdo vyhrožoval Sťopovi asi takhle: „Sťopo! Jestli okamžitě nevstaneš, zastřelí tě!”, zamručel by Sťopa zmoženým hlasem: „Aťsi mě zastřelí! Dělejte se mnou co chcete, já nevstanu.” Nejen že nemohl vstát, ale připadalo mu, že nesmí ani otevřít oči, jinaksjede z nebe bleska rozpoltí mu kebuli na kusy. V hlavě mu hučelo, jako by tam vyzváněl těžký zvon, mezi zorničkami a zavřenými víčky pluly hnědé, červeně a zeleně lemované skvrny a k dovršení všeho se mu chtělo zvracet; přitom se zdálo, že ten nutkavý pocit souvisí se zvukem jakéhosi dotěrného gramofonu. Usilovně se snažil vybavit si včerejší události, ale vzpomněl si jen na jedno — jakstál kdesi s ubrouskem v ruce a pokoušel se políbit nějakou ženu. Přitom slíbil, že ji nazítří přesně v poledne navštíví. Dáma namítala: „Ne, ne, já nebudu doma!”, ale Sťopa tvrdošíjně naléhal: „Nevadí, já přesto přijdu.” Ale co to bylo za dámu, kolikje teď hodin, kolikátého je a který měsíc — všecko se mu vykouřilo z hlavy a nejhorší bylo, že nevěděl, kde je. Pokoušel se alespoň tohle vyjasnit a násilím otevřel levé oko. V šeru cosi matně probleskovalo.

Rozeznal vysoké třídílné zrcadlo a došlo mu, že leží naznakve své posteli, vlastně v posteli zlatnice, v její bývalé ložnici.

Vtom mu začala třeštit hlava taksilně, že zavřel oči a zasténal. Na vysvětlenou: Sťopa Lotrov, ředitel Varieté, se ráno probudil ve svém bytě, kde bydlel společně s nebožtíkem

Berliozem, v hranolovitém pětipatrovém činžáku, který stál v Sadové ulici. Dodejme, že byt č.50 dávno požíval přinejmenším podivné, ne-li špatné pověsti. Ještě před dvěma lety patřil vdově po zlatníkovi de Fougeré. Anna Francevna de Fougeré, důstojná a výjimečně činorodá padesátnice, pronajímala tři z pěti pokojů podnájemníkům: jeden se jmenoval, pokud si vzpomínám, Bělomut, a jméno druhého jsem zapomněl. Před dvěma lety se začaly ve zdejším bytě dít nepochopitelné věci: beze stopy odtud mizeli obyvatelé. Jednoho svátečního dne se objevil v bytě milicionář, vyvolal do předsíně druhého nájemníka (jeho jméno se mi vytratilo z paměti) a prohlásil, že se má dostavit na milici, aby něco podepsal, a že to nebude dlouho trvat.