Mistr a Marketka

Lotrovnahlédl do papíru a ztuhl. Všecko bylo v naprostém pořádku: za prvé jeho vlastnoruční rozmáchlý podpis, napříč šikmým písmem administrativního ředitele Rimského psaný příkaz, aby byla umělci Wolandovi vyplacena záloha deset tisíc rublů — celkový honorář za sedm pohostinských vystoupení činí pětatřicet tisíc rublů. Dokonce tu byl i Wolandůvpodpis, který potvrzoval, že záloha byla vyplacena. Co to má znamenat? přemítal nešťastný Sťopa a hlava se mu zatočila. Že by se dostavila zlověstná skleróza? Samo sebou, teď, když umělec předložil smlouvu, by byl další údivprostě nevhodný. Lotrovpožádal hosta o chvilku strpení, a jakbyl v ponožkách, rozběhl se do předsíně k telefonu. Cestou křikl směrem ke kuchyni: „Gruňo!” Ale nikdo se neozval. Pohlédl letmo na dveře Berliozovy pracovny, které byly hned vedle předsíně, a zůstal stát jako opařený. Na klice se houpala úctyhodně velká pečeť. Pěkně děkuju! zabručel v něm vnitřní hlas. Tohle ještě scházelo! Od té chvíle jeho myšlenky jako by se rozběhly po dvou kolejích, a jakto obvykle bývá při katastrofě, najednou zcela vykolejily a letěly k čertu. Motanice, jaká vznikla ve Sťopově hlavě, se dá těžko popsat. Vystupoval v ní skřet v černém baretu, s ledovou vodkou a nepravděpodobnou smlouvou… A k dovršení toho všeho tu máš pečeť na dveřích!

Komu chcete namluvit, že Berliozněco provedl… stejně vám nikdo neuvěří, na to vemte jed! Ale pečeť je tady! Ano prosím… Vtom se mu v mozku vyrojily nepříjemné vzpomínky na jistý článek, který jako naschvál Sťopa nedávno podstrčil Michailu Alexandroviči, aby ho otiskl ve svém časopise. Mezi námi, byl to mizerný článek. Navíc úplně zbytečný a honorář taky nestál za řeč… Lotrovsi hned potom vybavil jeden podezřelý rozhovor, který, pokud si vzpomíná, se odehrál čtvrtého dubna tady v jídelně, když večeřeli s Michailem Alexandrovičem. Vlastně nebyl ani v pravém smyslu podezřelý (do ničeho podobného by se Sťopa nepouštěl), ale mluvilo se o něčem zcela nepodstatném.

Abyste věděli, podobné řeči si mohl odpustit. Do té doby, než se na dveřích objevila pečeť, by to nikdo nebral vážně, ale teď, když jsou dveře zapečetěné… Ach, ten Berlioz! vířilo Sťopovi hlavou. Ani mně to nejde na rozum! Ale neměl časdlouze lamentovat. Vytočil přímou linku kanceláře administrativního ředitele Varieté Rimského. Byl v choulostivé situaci: za prvé, cizinec se mohl urazit, že si znovu ověřuje celou záležitost, ačkoli viděl smlouvu, a domluvit se s ředitelem taky nebylo lehké. Nezeptá se ho přece rovnou: „Prosím vás, uzavřel jste vážně včera smlouvu s profesorem černé magie na pětatřicet tisíc rublů?” To se přece nehodí. „Prosím!” ozval se ve sluchátku úsečný, nepříjemný hlasRimského. „Dobrý den, Grigoriji Daniloviči,” skoro šeptal Lotrov. „Mám tady takovou jednu věc… hm… hm… sedí u mne ten… hm… Woland… Takjsem se chtěl zeptat, jakto vypadá s dnešním večerem?” „Á, černý mág?” ozval se ve sluchátku Rimský. „Plakáty budou za chvilku.” „Hm…,” zamumlal Sťopa, „takzatím nashle…”

„Přijdete brzy?” zeptal se Rimský.

„Za půl hodinky,” ujistil ho Lotrov, zavěsil a sevřel rozpálenou hlavu do dlaní. To je něco šíleného! Co se to stalo s mou pamětí, lidičky?! Zdržovat se déle v předsíni bylo neslušné a ředitel si v duchu bleskurychle sestavil plán: všemi prostředky zastírat svou neuvěřitelnou zapomnětlivost a nejdřívlišácky vytáhnout z cizince, co vlastně hodlá dnesvečer předvést v divadle svěřeném Sťopovi. Otočil se a vtom uviděl v zrcadle, zaprášeném vinou líné Gruni, podivného chlapíka, vytáhlého jako tyčka, se skřipcem na nose (ach, být tu Ivan, určitě by ho okamžitě poznal!).

Objevil se a hned zase zmizel. Vyplašený Sťopa se zahleděl pozorněji a divse neskácel na zem. V zrcadle se totiž mihl černý vypasený kocour a brzy se ztratil. Lotrovovi se rozbušilo srdce a zavrávoral.