Mistr a Marketka

Co to? přemítal v duchu. Nezešílel jsem? Kde se vzaly v zrcadle ty obrazy?! Zapátral znovu očima po předsíni a polekaně vykřikl: „Gruňo! Co se to tu potuluje za kocoura? Kde se tady vzal? A je tu ještě někdo?” „Uklidněte se, Stěpane Bogdanoviči,” zaskřehotal místo Gruni hostůvhlasz ložnice. „To je můj kocour. Jen žádné scény. A Gruňa tu není, poslal jsem ji do Voroněže. Stěžovala si, že jste jí upřel dovolenou.” Byla to taknečekaná a nejapná slova, až Sťopa usoudil, že se přeslechl. Zmateně klusal do ložnice a na prahu strnul, vlasy zježené, a na čele mu vyrazil pot. Mág nebyl v ložnici sám, ale měl tu společníky: v druhém křesle seděl dlouhán, který se vynořil v zrcadle. Teď si ho mohl Lotrovdobře prohlédnout: měl úzké napomádované kníry jako husí brka, jedno sklíčko skřipce blýskalo a druhé bylo vypadlé. Ale to ještě nebylo všecko: na taburetu bývalé zlatnice se nenuceně rozvaloval třetí — hrozivě velký černý kocour; v jedné tlapě držel kalíšeks vodkou, v druhé vidličku s napíchnutým hříbkem. Vložnici bylo pološero, ale Sťopovi se teď docela zatmělo před očima. Takhle tedy člověkzačíná šílet, napadlo ho a opřel se rukou o veřeje. „Vidím, že vásto poněkud překvapuje, drahý Stěpane Bogdanoviči?” vyptával se Woland Sťopy, kterému drkotaly zuby.

„Na tom není nic divného, ujišťuji vás. To je moje svita.” Kocour do sebe obrátil kalíšekvodky a Sťopovi poklesla ruka. „Svita potřebuje místo,” pokračoval mág, „a proto někdo z násv tomto bytě je přebytečný. Podle mého názoru jste to vy.”„Oni, oni!” zamečel kozím hláskem kostkovaný a bůhvíproč Sťopovi onikal. „Vůbec poslední dobou pěkně vyvádějí. Chlastají, mají pletky s ženskými a přitom využívají svého postavení, flákají se a nic nedělají, ani nemůžou, protože houby rozumějí tomu, co mají spravovat. Nadřízené vodí hezky za nos!” „Zneužívají služebního vozu!” přisadil si kocour.

Vtom se ukázalo čtvrté a poslední zjevení ve zdejším bytě. Bylo to v okamžiku, kdy se vyjukaný Lotrovsvezl k zemi a ochable zaškrábal po veřejích. Přímo z třídílného zrcadla vyšel malý pořízekv tvrďáku a s vyčnívajícím špičákem, který hyzdil jeho beztakuž dostatečně odpudivý zevnějšek. Skrčekměl k dovršení všeho ohnivě ryšavé vlasy. „Co se mě týče,” zamíchal se do hovoru, „já vůbec nechápu, jakse mohl stát ředitelem,” huhňal stále silněji. „On je zrovna takový ředitel, jako jsem já biskup.” „Ty nevypadáš na biskupa, Azazelo,” utrousil kocour a nakládal si na talíř párky.

„Zrovna to říkám,” zahuhňal ryšavec a obrácen k Wolandovi dodal uctivě: „Když dovolíte, maestro, pošlu ho ke všem čertům, pryč z Moskvy.” „Jedeš!” zasykl kocour a naježil srst.

Se Sťopou se zatočila ložnice, narazil hlavou o veřeje a dřívnež docela ztratil vědomí, pomyslel si: Umírám… Ale neumřel. Když pootevřel víčka, poznal, že sedí na něčem kamenném. Kolem cosi hučelo. Otevřel široce oči a uviděl, že kolem šumí moře, ba co víc — vlna pleskala přímo u jeho nohou. Zkrátka a dobře, seděl na konci mola, nad ním zářilo blankytně modré nebe a v dálce na kopci se bělalo město. Nevěděl, co se v podobných případech dělá, a takalespoň vstal a vykročil po molu ke břehu: kolena mu podklesávala. Na molu stál neznámý muž, kouřil a odplivoval rovnou do moře. Jakuviděl Sťopu, divoce si ho prohlédl a přestal odplivovat. Lotrovprovedl následující kousek: poklekl před neznámým a zeptal se: „Proboha vásprosím, co je to za město?”

„Ále…,” odsekl lhostejně kuřák.

„Nejsem opilý,” zachraptěl Sťopa, „a nevím, co se to se mnou stalo… Jsem nemocný… Kde to jsem? Co je to za město?” „No přece Jalta…”

Lotrovse s tichým povzdechem svalil na bok, uhodil se do hlavy o vyhřátý kámen mola a ztratil vědomí.

8 SOUBOJ PROFESORA S BÁSNÍKEM

Ve chvíli, kdy Sťopa v Jaltě pozbyl vědomí, což bylo přibližně v půl dvanácté dopoledne, básníkIvan Bezprizorný vědomí nabyl: procitl totiž z hlubokého spánku. Chvíli pátral v paměti, jakse dostal do toho pokoje s bílými stěnami, neobvyklým nočním stolkem z jakéhosi světlého kovu a s bílými záclonami, kterými slabě prosvítalo slunce. Pohodil hlavou, přesvědčil se, že nebolí, a vtom si uvědomil, že je v ústavu. Tohle zjištění v něm vyvolalo vzpomínku na Berliozůvkonec, ale kupodivu ho dnesnezdrtila.

Vyspalý básníkse uklidnil a začal střízlivěji uvažovat.

Chvilku ležel nehybně v čisťounké, měkké, pohodlně pérované posteli a pakzpozoroval vedle sebe zvonek. Jakbyl zvyklý dotýkat se mechanicky předmětů, stiskl tlačítko. Čekal, že se ozve zazvonění nebo se někdo objeví, ale stalo se něco docela jiného. Vnohách u postele se rozsvítil válec z mléčného skla s nápisem: Pít. Chvilku vyčkával a pakse pomalu zasouval, až vyskočil jiný nápis: Ošetřovatelka. Důmyslné zařízení Ivana přirozeně překvapilo. NápisOšetřovatelka vystřídal jiný: Povolejte lékaře! Hm… mudroval básníka nevěděl, co si má s válcem dál počít. Ale štěstí mu přálo. Stiskl podruhé tlačítko na slově Ošetřovatelka. Válec odpověděl tichým zazvoněním, zastavil se, pohasl a do pokoje vešla silná sympatická žena v čistém bílém plášti. „Dobré jitro!” pozdravila.