Mistr a Marketka

Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu. Ne, Mistr se mýlil, když si v půlnoční chvíli stěžoval Ivanovi v nemocnici, že na něj zapomněla. To se nemohlo stát. Samozřejmě že na něj nezapomněla. Především vám odhalím tajemství, které Mistr nechtěl básníkovi prozradit. Jeho milá se jmenovala Markéta. Všecko, co o ní vyprávěl, bylo do puntíku pravda. Vylíčil ji pravdivě: byla krásná a zároveň chytrá. Zbývá dodat — a to můžeme tvrdit s jistotou — že spousta žen by dala bůhvíco za to, jen aby mohla být na jejím místě. Bezdětná třicetiletá Markétka byla manželkou význačného odborníka, který navíc učinil důležitý objevcelostátního významu. Byl to hezký, mladý, vysoce charakterní člověka zbožňoval svou ženu. Manželé obývali celé první patro rozkošné vily se zahradou v uličce poblíž Arbatu. Kouzelné zákoutí! Každý se o tom může přesvědčit na vlastní oči. Ať se obrátí na mě, dám mu adresu a ukážu mu cestu — vilka dodneška stojí na místě. Markéta nikdy neměla nouzi o peníze a mohla si koupit všecko, co se jí líbilo. Mezi přáteli jejího muže se našli zajímaví lidé. V životě si nestoupla k plotně ani nepoznala strasti života v rozděleném bytě. Můžeme tedy říci, že byla šťastná? Ani minutu! Od svých devatenácti let, kdy se vdala a nastěhovala do přepychové vily, nepoznala štěstí. Bohové!

Co si mohla víc přát?! Po čem toužila ta žena se záhadnou jiskérkou v očích? Co chybělo té malounko šikmooké čarodějce, která se tenkrát na jaře ozdobila mimózami? Nevím, není mi o tom nic známo. Nejspíš mluvila pravdu, když říkala, že jí chybí on, Mistr, a že nepotřebuje vilu v neogotickém slohu, ani zahradu obehnanou plotem, ani peníze. Ano, milovala ho, o tom nebylo sporu. Dokonce i mně, pravdomluvnému vypravěči, ale přece jen cizímu člověku, se svírá srdce pomyšlením, co zkusila, když přišla druhého dne do Mistrova domku (naštěstí nestihla pohovořit s mužem, který se nevrátil v určenou dobu) a zjistila, že její milý zmizel. Všemožně se snažila vypátrat jeho další osudy, ale přirozeně bezvýsledku. Nakonec se vrátila do své vily. Sotva slezl z ulic a chodníků poslední špinavý sníh a pootevřenými okny pronikl do pokojů neklidný jarní vítr s nahořklým zemitým pachem, roztesknila se Markéta ještě víc než v zimě. Často potají usedavě plakala. Nevěděla, koho miluje, zda živého, či mrtvého. Čím déle plynuly bezútěšné dny, tím častěji, zejména za soumraku, ji přepadal pocit, že je spojená s mrtvým. Nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. Takhle se přece nedá živořit! Musí zapomenout stůj co stůj. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie. „Ano, zase ta stará chyba!” mumlala, když seděla před krbem a upírala pohled do ohně. „Proč jsem jen tenkrát v noci od něho odcházela? Vždyť to bylo šílenství! Vrátila jsem se hned druhý den, jakjsem slíbila, ale už bylo pozdě. Ano, přišla jsem příliš pozdě, jako ten nešťastný Matouš.” Všecky podobné výčitky byly zbytečné: co by se změnilo, kdyby té noci zůstala u Mistra? Cožpakby ho mohla zachránit?

Nesmysl! zvolali bychom, ale s ohledem na Markétčino zoufalství to neučiníme. Toho pátku, kdy návštěva černého mága v Moskvě vyvolala doslova pozdvižení, téhož dne, co byl Berliozůvstrýc zahnán zpět do Kyjeva, kdy zatkli účetního a seběhlo se mnoho jiných nepochopitelných událostí, probudila se Markéta kolem poledního ve své ložnici s arkýřem vybíhajícím do věže vily. Nedala se do pláče jako obvykle, protože tušila, že dnesse konečně cosi stane. Tuhle jiskřičku naděje horlivě živila ve skrytu duše v obavě, aby neuhasla. „Věřím pevně,” šeptala slavnostně, „že se dnesněco stane! Musí se něco stát, jinakse ptám, proč mi jsou souzena doživotní muka? Přiznávám, že jsem podváděla, lhala a tajně žila dvojím životem, ale snad nezasloužím takkrutý trest…

Něco se určitě změní, nic na světě netrvá věčně. Vím, že se mi splní můj sen…” Hleděla na rudé závěsy prozářené sluncem a pakse vzrušeně oblékala a rozčesávala si před třídílným zrcadlem krátké vlnité vlasy. Včerejší noci měla opravdu podivný sen. Po celou dobu zimních trampot se jí ani jedinkrát nezdálo o Mistrovi.

V noci ji opouštěl, takže se trápila pouze ve dne. Až dnesse náhle objevil. Viděla ve snu neznámou, beznadějně smutnou krajinu s pošmournou oblohou, jaká bývá brzy na jaře, našedlou a cuckovitou, která se ztrácela kdesi v dálce, a na ní hejno neslyšných havranů. Dále pokřivený můsteka pod ním kalnou jarní říčku.