Mistr a Marketka

Něco zahučel a drandil dolů. Cítil se ve slamáku nepohodlně a bylo mu teplo na hlavu. Sundal klobouka vtom uskočil a zděšeně vyjekl: v ruce držel sametový baret s ošumělým kohoutím pérem. Pokřižoval se, vtom baret zakňoural, proměnil se v černé kotě, které mu huplo rovnou na hlavu a zarylo se všemi drápy do jeho pleše. Bufetář bolestivě vykřikl a pádil dolů. Kotě seskočilo a marš! nahoru po schodech. Vyběhl ven, klusal k vratům a navždycky opustil ďábelský dům číslo 302b. Jeho další osudy jsou přesně známy. Vyřítil se z průjezdu a divoce se rozhlížel, jako by cosi hledal. Za okamžikuž byl na druhém chodníku a vběhl do lékárny. Sotva spustil: „Řekněte mi, prosím vás…,” vykřikla neznámá žena za pultem: „Občane, máte pořezanou hlavu!”

Netrvalo ani pět minut a náš hrdina už měl hlavu ovázanou fáčem. Současně se dozvěděl, že za největší kapacity v oboru jaterních chorob všichni považují profesora Bernadského a Kuzmina. Zeptal se, kdo z nich bydlí poblíž, a zaradoval se, když mu řekli, že Kuzmin ordinuje doslova přesdvůr v malé bílé vilce. Za malou chvíli dorazil na místo.

Vešel do starobylé, ale útulně zařízené místnosti. Pokud si vzpomíná, první ho uvítala stará chůva, žmoulající naprázdno čelistmi, a chtěla mu vzít klobouk, ale protože žádný neměl, zase odešla. Namísto ní se objevila ve výklenku u zrcadla žena středních let a hned prohlásila, že přijímá záznamy až na devatenáctého, dřívto nejde. Šťávin se pohotově dovtípil, co ho jedině může zachránit. Pohlédl skomíravě do výklenku, kde byla zřejmě čekárna a v ní seděli tři muži, a zasykl: „Cítím, že už brzo umřu…”

Žena si nechápavě prohlížela jeho ovázanou hlavu, chvilku otálela a pakřekla: „No dobrá…,” a vpustila ho do čekárny.

Vtom se otevřely protější dveře a zablýskl se v nich zlatý skřipec. Ošetřovatelka v bílém plášti oznámila: „Tenhle pacient je první na řadě, jedná se o akutní případ.” Než se bufetář stačil rozkoukat, už stál v ordinaci profesora Kuzmina. Podlouhlá místnost nepůsobila ani trochu hrozivě, ani obřadně, ani nemocničně. „Co je vám?” zeptal se příjemným hlasem profesor Kuzmin a s obavou pohlédl na pacientovu hlavu. „Právě jsem se dozvěděl z hodnověrných úst,” vysvětloval Šťávin a nesměle pokukoval po vyfotografované skupince za sklem, „že v únoru příštího roku umřu na rakovinu jater.

Zapřísahám vás, udělejte proti tomu něco!” Profesor Kuzmin se opřel o vysoké kožené opěradlo gotického křesla.

„Promiňte, nerozumím vám. Byl jste u lékaře? A proč máte zavázanou hlavu?” „Pěknej doktor… Přál bych vám ho vidět…,” drkotal zuby acient. „Hlavy si nevšímejte, ta s tím nemá nic společného… Čert vem hlavu… Ale mám rakovinu jater — pomozte mi!” „Dovolte, kdo vám to řekl?!”

„Věřte mu!” ujišťoval ho horlivě bufetář. „On to dobře ví!”„Ničemu nerozumím!” pokrčil rameny profesor a odjel s křeslem od stolu. „Jakmůže někdo vědět, kdy umřete? Tím spíš, že to není lékař!” „Vpokoji číslo 4,” upřesnil Šťávin.

Profesor si ho pátravě změřil, spočinul očima na jeho hlavě a mokrých kalhotách a usoudil: Nějaký blázen, to mi ještě scházelo… „Pijete vodku?” zeptal se nahlas.

„Nikdy jsem nevzal do úst ani kapku,” tvrdil pacient.

Za okamžikuž ležel svlečený na chladivém lehátku z voskovaného plátna a profesor mu ohmatával břicho. Dodejme, že po prohlídce náš bufetář ožil. Profesor totiž kategoricky prohlásil, že momentálně neshledává žádné příznaky rakoviny, ale jestliže má pacient obavy a nějaký šarlatán ho postrašil, je třeba provést důkladné vyšetření. Něco čmáral na lístky papíru a vysvětloval, kam má nemocný jít a co komu přinést. Navíc mu sdělil, že má nervy nadranc, a napsal mu doporučení k psychiatrovi Buremu. „Kolikplatím, profesore?!” zeptal se dojatě pacient roztřeseným hlasem a vytáhl naditou náprsní tašku. „Kolikchcete,” odsekl suše profesor.

Šťávin vysázel na stůl třicet rublů a navrch položil opatrným kočičím pohybem roličku zabalenou vnovinovém papíře, která podezřele cinkala. „Co je to?” zeptal se Kuzmin a kroutil si kníry.

„Neodmítejte malou pozornost, soudruhu profesore,” zaprosil tiše bufetář, „a pomozte, proboha vásprosím!” „Okamžitě si schovejte to svoje zlato,” prohlásil Kuzmin důstojně. „A raději si šetřte nervy. Hned zítra ať vám udělají rozbor moči, nepijte moc čaje a nesolte.” „Ani polívku?” ptal se pacient.

„Nic,” nařídil kategoricky lékař.

„Ach jo!” povzdechl si bufetář, vyslal k němu vděčný pohled, sebral svoje desetirublovky a vycouval ze dveří. Toho dne měl Kuzmin málo pacientů, poslední odešel za soumraku. Jaksi svlékal plášť, maně zabloudil očima na stůl, kam Šťávin položil peníze, a zpozoroval namísto bankovektři viněty od šampaňského. „Čert aby se v tom vyznal!” zabručel, překvapeně otáčel v prstech viněty a vláčel za sebou cíp pláště. „Vypadá to, že je nejen schizofrenik, ale navíc podvodník! Jenom nechápu, co ode mě vlastně chtěl. Že by jen doporučení na rozbor moči? Už to mám… Že ukradl kabát!” A s vlajícím rukávem vtrhl do předsíně. „Xenie Nikitično!” ječel už ve dveřích.