Mistr a Marketka

A Šťávin rozeznal v přítmí toho, koho hledal. Černý mág ležel pohodlně rozvalen v poduškách na nízké pohovce úctyhodných rozměrů, a jakse zdálo, měl na sobě pouze černé prádlo a černé špičaté pantofle. „Prosím, já…,” spustil trpce Andrej Fokič, „jsem vedoucím bufetu ve Varieté…” Umělec vztáhl ruku obtěžkanou třpytivými drahokamy, jako by ho chtěl umlčet, a rozohnil se: „Ne, ne! Nechci slyšet ani slovo! Už nikdy, v žádném případě nevezmu ve vašem bufetu nic do úst! Včera jsem se, vážený, zastavil u vašeho pultu a do dneška nemůžu zapomenout na vašeho jesetera nebo brynzu! Můj milý, brynza nesmí být nazelenalá, to vásněkdo ošidil. Brynza má být bílá jako sníh. A čaj? Vždyť to jsou splašky! Na vlastní oči jsem viděl, jaknějaká cuchta dolévala z konve do obrovského samovaru studenou vodu, a přitom se čaj naléval dál! Ne, příteli, takhle to nejde!” „Sprominutím,” vypravil ze sebe Šťávin, zaskočen taknečekaným výpadem, „nepřišel jsem kvůli tomu, jeseter s tím nemá co dělat…” „Jakto, že ne, když je zkažený!”

„Dodali nám jesetera druhé jakosti,” vysvětloval bufetář.

„To je nesmysl, kamaráde!”

„Jakto, prosím?” „Druhá jakost je nesmysl! Jakost bývá jenom jedna jediná. Jeseter druhé jakosti znamená, že je zkažený!” „Promiňte…,” začal znovu Andrej Fokič a nevěděl, jakse má dotírajícího cizince zbavit. „Neprominu,” odmítl rezolutně mág.

„Nepřišel jsem kvůli tomu,” opakoval už podrážděně Šťávin.

„Že ne?” podivil se kouzelník. „A co vástedy ke mně přivádí? Pokud mě neklame paměť, z lidí vašeho oboru jsem znával pouze jistou markytánku, a to je hezky dávno, vy jste tenkrát ještě nebyl na světě. Ostatně, těší mě. Azazelo!

Taburet pro pana vedoucího!” Opékač se otočil, vyděsil bufetáře svými tesáky a obratně mu přistrčil jednu ze stoliček, vyrobených z tmavého dubového dřeva. Jiné židle v pokoji nebyly. „Děkuju uctivě,” pípl Šťávin a posadil se, ale vtom u stoličky uletěla noha a bufetář s kvikotem spadl na zem a uhodil se pořádně do zadku. Přitom jakpadal, překotil stoličku před sebou a vylil si na kalhoty vrchovatý pohár červeného vína. „Ouvej! Neuhodil jste se?” zvolal umělec.

Azazelo pomohl nešťastníkovi vstát a nabídl mu jinou stoličku. Ten s trpitelským výrazem odmítl hostitelůvnávrh, aby svlékl kalhoty a usušil je u ohně. Cítil se navýsost nepohodlně v mokrém prádle a šatech a opatrně si sedl. „Nerad sedím moc vysoko,” přiznal se cizinec, „zvýšky se hůř padá. Taktedy, kde jsme to přestali? Aha, u jesetera.

Pamatujte si: jakost, jakost a ještě jednou jakost! To by mělo být heslo každého vedoucího bufetu. A vůbec, není libo ochutnat…” Vnachové záři se před Šťávinem zableskl kord, Azazelo položil na zlatý talířeksyčící kousekmasa, pokapal ho citrónovou šťávou a podával ho bufetáři dvouzubou zlatou vidličkou. „Uctivě děkuju… já…”

„Jen si poslužte!”

Andrej Fokič ze zdvořilosti vložil kousekmasa do úst a okamžitě poznal, že jí něco opravdu čerstvého a hlavně neobyčejně chutného. Zatímco žvýkal voňavé šťavnaté maso, jednu chvíli mu divnezaskočilo a nespadl podruhé na zem.

Z vedlejšího pokoje vletěl totiž dovnitř velký černý ptáka dotkl se nehlučně křídlem jeho pleše. Když dosedl na římsu krbu vedle hodin, ukázalo se, že je to sova. Panebože! pomyslel si Šťávin, nervózní, jako bývají všichni bufetáři, tohle je ale kvartýr! „Přejete si víno? Bílé, červené? Které zemi dáváte přednost v tuhle denní dobu?” „Mockrát děkuju… Já nepiju…”

„To děláte chybu! Není libo zahrát si v kostky? Které jsou vaše oblíbené hry? Domino, karty?” „Já vůbec nehraju,” namítal ochable bufetář.

„To je zlé,” utrousil hostitel. „Jakmyslíte, ale muži, kteří se vyhýbají vínu, hrám, společnosti krásných žen a přátelskému rozhovoru, jsou podezřelí. Takoví lidé bývají často buďto těžce nemocní, nebo tajně nenávidí ostatní.

Pravda, existují výjimky. Mezi těmi, s kterými jsem si zasedal k hodovnímu stolu, byli někdy neuvěřitelní mizerové!…

Taktedy mluvte, prosím, poslouchám vás.” „Včera jste ráčil provádět všelijaká kouzla…”

„Já?” zvolal překvapeně mág. „Prosím vás! Copakna to vypadám?” „Promiňte…,” hlesl zaražený Šťávin, „ale… co představení černé magie…” „Ach tak? Můj milý, odhalím vám jedno tajemství. Nejsem vůbec kouzelník, ale prostě jsem chtěl vidět Moskvany pohromadě. Nejpohodlněji se to dá provést v divadle, a tudíž moje svita,” kývl na kocoura, „uspořádala představení. Já jsem pouze seděl a pozoroval diváky. Ale netvařte se takvyděšeně a řekněte mi, co vásv souvislosti s včerejším představením ke mně přivedlo.” „Jakjistě ráčíte vědět, kromě jiných atrakcí tam padaly ze stropu bankovky…” Šťávin ztišil hlasa rozpačitě se rozhlédl. „Všichni je lovili. No a pakke mně přijde do bufetu mladík, dá mi pětku a já mu vrátím osm padesát…

Přijde druhý…” „Taky mladík?”