Mistr a Marketka

Neradostné, žebrácky holé stromy. Osamělou osiku a opodál mezi stromy v zahradě roubené stavení, připomínající oddělenou kuchyň, lázeň nebo bůhvíco! Mrtvé okolí působí natolikskličujícím dojmem, že byste se nejraději oběsili na osice u můstku. Ani lístekse nepohne, ani mráčeknepřeběhne po obloze a široko daleko nenajdete živou duši. Ďábelské místo pro živého člověka! Náhle se dveře roubeného stavení rozletí dokořán a objeví se on. Přestože je daleko, Markéta ho poznává. Má na sobě zbytky jakéhosi oděvu. Zježené vlasy, neholená tvář. K tomu vyplašený, chorobný pohled. Kývá na Markétku. Ta se zalyká v těžkém, nehybném ovzduší, ale rozběhne se k němu, klopýtá po krtinách a — vtom se probudí. Tenhle sen se dá vyložit jen dvojím způsobem, rozumovala: jestliže je mrtvý a kynul mi, znamená to, že si pro mne přišel a já brzy umřu. Výborně, alespoň bude konec trápení.

Nebo žije a chce se mi připomenout. Chce říct, že se uvidíme…

Ano, určitě se uvidíme, a to brzy! Rozčileně se oblékala a snažila se namluvit si, že se všecko obrací k lepšímu.

Takové okamžiky by měl člověkzachytit a náležitě jich využít… Muž odjel na služební cestu a vrátí se až za tři dny. Po celou tu dobu je ponechána sama sobě a nikdo jí nebrání, aby přemýšlela a snila, o čem se jí zlíbí.

Pětipokojový byt v prvním patře vily, který by jí určitě záviděly desetitisíce Moskvanů, má plně k dispozici. Pro příští tři dny svobodná Markétka si nezvolila ze svého přepychového bytu právě nejlepší koutek. Po snídani se uchýlila do tmavé komory bezoken, kde ve dvou velkých skříních ležely kufry a všelijaké harampádí. Usedla na bobek, otevřela spodní zásuvku první skříně a zpod hromady hedvábných kloucků vylovila svůj největší poklad, stařičké album z hnědé kůže, kde schovávala Mistrovu fotografii, spořitelní knížku s desetitisícovým vkladem na jeho jméno, vylisované plátky uschlé růže mezi útržky cigaretového papíru, a konečně zbyteksešitu v rozsahu jednoho autorského archu, se stránkami psanými na stroji a s ohořelým spodním okrajem. Scelým tím bohatstvím se vrátila do ložnice, zasunula fotografii za rám trojdílného zrcadla a proseděla před ní skoro celou hodinu se zčernalým sešitem na kolenou. Listovala v něm a znovu a znovu pročítala ohněm nestrávené torzo románu:

„Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží, z oblohy se snesla bezedná čerň a zatopila okřídlené bohy nad hipodromem, hasmonejský palác se střílnami, tržiště, útulky pro karavany, uličky a rybníky… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo…”

Ráda by četla dál, ale nebylo nic, jen roztřepený zuhelnatělý okraj. Odložila sešit, setřela slzy a dlouho seděla jako socha, lokty opřené o toaletní stolek, a jen si utírala slzy a očima se vpíjela do fotografie. Její obrazse odrážel v zrcadle.

Když vyschly poslední slzy, složila pečlivě svůj poklad a za pár minut už ležel znovu pohřben pod hedvábnými hadříky v tmavé komoře a v zámku zarachotil klíč. Oblékla si v předsíni plášť a chystala se na procházku. Služebná, krasavice Nataša, se zeptala, co má připravit k obědu, a když ji Markéta ujistila, že na tom nezáleží, dala se z nedostatku jiné zábavy se svou paní do řeči.

Pletla páté přesdeváté, kupříkladu, že včera ve Varieté cizí mág prováděl taková kouzla, až z toho byli všichni paf.

Rozdával ženským po dvou flakónech francouzské voňavky a punčochy zdarma, ale sotva se obecenstvo po představení vyhrnulo ven — tumáš! všechny ženské tu stály nahaté. Markétka sklesla na židli před zrcadlem, jakse rozesmála na celé kolo. „Že se nestydíte, Natašo,” vyrážela mezi výbuchy smíchu, „vy, takové vzdělané, inteligentní děvče… Ve frontě semelou všelijaké nesmysly a vy to opakujete!” Nataša, zrudlá až po kořínky vlasů, vášnivě dokazovala, že to nejsou žádné nesmysly a že dnessama osobně viděla v lahůdkářství na Arbatu jednu ženskou, která přišla do obchodu v nóbl lodičkách, a zrovna když platila u pokladny, lodičky jako zázrakem zmizely a stála tu v punčochách, oči vykulené, a na patě díru! Ty kouzelné lodičky prý získala taky na tom představení. „A to šla v punčochách?”