Mistr a Marketka

Sklo se s řinkotem sypalo na zem, lidé na chodníku uskakovali na všechny strany a kdesi v dálce se ozval hvizd. Markéta se tomu uličnickému kousku smála. Na Arbatu musíme být krajně opatrní, uvažovala, tady je nacpáno jedno přesdruhé, že člověkztrácí přehled. Kličkovala obratně mezi dráty, dole pod ní pluly střechy trolejbusů, autobusů i automobilů a po chodnících, jakse jí shora zdálo, proudily řeky čepic. Občasse oddělovaly jednotlivé pramínky a vlévaly se do osvětlených tlam nočních obchodů. Uf, taková motanice! pomyslela si zlostně. Jeden se tu nemůže ani otočit! Míjela Arbat, zamířila výš, do úrovně třetích pater, a proletěla kolem oslnivých neónů na rohové budově divadla do úzké uličky, kde stála řada činžáků. Všecka okna byla dokořán a odevšad se linula hudba z přijímačů. Ze zvědavosti do jednoho nakoukla a uviděla kuchyň. Na plotně syčely dva vařiče a u nich stály dvě hospodyně se lžícemi v rukou a hádaly se. „Měla byste zhasínat světlo na záchodě, Pelagejo Petrovno,” vedla svou první a vejrala do kastrolu, ze kterého se kouřilo, „nebo na váspodáme stížnost a vystěhujeme vás.” „Jen nechte na hlavě, vy jste taky náramná,” nedala se druhá. „Obě jste náramné,” pronesla hlasitě Markéta a přehoupla se přesřímsu do kuchyně. Obě rozhádané ženské se otočily po hlase a strnuly se špinavými lžícemi v rukou. Markétka mezi nimi opatrně protáhla ruku, otočila kohoutky a zhasla vařiče. Obě vykvikly, pusu dokořán. Ale Markétu už to přestalo v kuchyni bavit a vyrazila do uličky. Její pozornost upoutal velkolepý masívsedmipatrového, zřejmě nově postaveného činžáku na konci uličky. Přistála zde a uviděla omítku vykládanou černým mramorem, široké skleněné dveře a za nimi čepici se zlatým štítkem a knoflíky vrátného. Nad vchodem vévodil zlatý nápisDOMLIT. Markéta krátkozrace zamžourala na zlatá písmena a v duchu pátrala, co znamená zkratka DOMLIT. Nakonec vešla dovnitř, smetákpod paždí, bouchla dveřmi udivenému vrátnému zrovna před nosem a objevila vedle výtahu obrovskou černou desku a na ní bíle vepsaná čísla bytů a jména nájemníků. Seznam byl důstojně korunován nápisem Domovliterátů. To způsobilo, že Markéta přidušeně, pomstychtivě vykřikla. Vzlétla o něco výš a očima lačně hltala jednotlivá jména: Chustov, Dvoubratský, Kvant, Beskudnikov, Latunský… „Latunský!” zaječela, „To je on… to on zničil Mistra!” Vrátný u vchodu překvapeně poskočil, poulil bulvy na černou desku a zoufale přemítal, proč seznam nájemníků najednou z ničeho nic zavřeštěl? Zázrak, hotový zázrak! Ale Markéta už zatím energicky stoupala po schodech a opakovala jako u vytržení: „Latunský — 84… Latunský — 84… Nalevo je 82, vpravo 83, ještě výš, vlevo — tady! Vida, je tu dokonce vizitka O. Latunský.” Seskočila ze svého oře a kamenné dlaždičky příjemně zchladily její rozpálená chodidla. Zazvonila jednou, podruhé, ale nikdo nešel otevřít. Stiskla pevně tlačítko a slyšela, jakse v bytě rozléhá zvonění. Až do nejdelší smrti by měl obyvatel bytu číslo 84 ze sedmého patra děkovat nebožtíku Berliozovi za to, že předseda MASOLITu spadl pod tramvaj a smuteční shromáždění se konalo právě toho večera. Jen šťastná hvězda zachránila Latunského před setkáním s Markétkou, která se toho pátku proměnila v divoženku. Když nikdo dlouho neotvíral, zamířila prudce dolů a přitom počítala patra. Vyběhla na ulici, pohlédla nahoru a znovu počítala zvenčí, aby zjistila, kde jsou okna Latunského bytu. Vyšlo jí pět tmavých rohových oken v sedmém patře činžáku. Když si ověřila, že se nemýlí, vzlétla nahoru a za pár vteřin už vklouzla otevřeným oknem do pokoje, stříbřitě osvětleného jen úzkým pruhem měsíčního světla. Doběhla po téhle měsíční stezce až k vypínači a za okamžikv celém bytě zazářilo světlo. Koště zatím odpočívalo v koutě. Když se přesvědčila, že nikdo není doma, otevřela dveře do chodby a našla na nich správnou vizitku. Ano, ocitla se tam, kde potřebovala. Traduje se, že kritikLatunský dodnesbledne při vzpomínce na ten strašný večer a s úctou vyslovuje Berliozovo jméno.

Nikdo neví, jakzákeřným zločinem by byl onen večer poznamenán.

Jisté je, že Markétka se vrátila z kuchyně s kladivem v ruce. Nahá neviditelná letkyně se nutila do klidu, ale ruce se jí netrpělivě třásly. Pozorně zamířila a břink! do klávesklavíru. Po bytě se rozlehl první žalostný nářek: to se zběsile rozkřičel naprosto nevinný komorní nástroj značky Bechstein. Klávesy se propadly a kostěné klapky se rozlétly na všechny strany. Klavír sténal, chroptěl a duněl. Prásk, zaznělo jako výstřel z revolveru a pod úderem kladiva lupla horní leštěná deska. Markéta těžce dýchala, když vytrhávala a kroutila struny. Konečně se vyčerpaně odpotácela a dopadla do nejbližšího křesla, aby si odpočinula. Vkoupelně i v kuchyni hrozivě hučela voda. To už asi teče na podlahu… napadlo ji a nahlasdodala: