Mistr a Marketka

„Ne, počkejte… Já vím, co mě čeká. Ale dělám to všecko kvůli němu, protože on je má poslední naděje. Jenom chci říct, jestli mě zničíte, že se budete stydět, ano, stydět, protože zahynu ve jménu lásky!” A s hlavou vztyčenou se uhodila do prsou. „Dejte to sem!” zaječel vztekle Azazelo. „Už toho mám dost! Ať sem pošlou Kňoural” „Ne,” vypískla Markéta, až se lidé překvapeně otáčeli. „Souhlasím se vším a jsem ochotna zúčastnit se vaší komedie s natíráním mastí. Půjdu třeba do horoucích pekel! Nic vám nedaruju!” „Jé!” zavřeštěl náhle Azazelo a ukazoval kamsi do dálky, oči vytřeštěné.

Markétka se zadívala na parkovou mříž, ale nic pozoruhodného neobjevila. Otočila se tázavě k svému sousedovi, co ho takvyplašilo, ale bylo pozdě: záhadný chlapíkzmizel. Spěšně sáhla do kabelky, kam těsně předtím schovala krabičku, a přesvědčila se, že je na místě. Na další úvahy už nezbyl čas, a takMarkéta kvapně opustila Alexandrovský park.

20 AZAZELŮV KRÉM

Na jasné večerní obloze visel úplněka probleskoval mezi větvemi javoru. V jeho světle lípy a akáty vykroužily v parku na zemi složité vzory. Třídílné okno v arkýři bylo otevřené a těžkým závěsem se dralo ven světlo. V Markétině ložnici zářily všecky lampy a nemilosrdně odhalovaly obrovský nepořádek, jaký tu panoval. Na posteli ležely pohozené košile, punčochy a prádlo a další zmuchlané prádlo se válelo jednoduše na podlaze spolu s krabičkou cigaret, kterou kdosi v rozčilení zmačkal.

Na nočním stolku sousedily střevíce s nedopitým šálkem kávy a popelníkem, kde ještě čadil nedopalekcigarety.

Přesopěradlo křesla splývala černá večerní toaleta a po celém pokoji se šířila vůně voňavek, smíšená s pachem rozpálené žehličky. Markétka seděla před zrcadlem v koupacím plášti, navlečeném na nahé tělo, a v černých semišových lodičkách. Před ní na toaletním stolku zářily zlaté náramkové hodinky a darovaná krabička: Markéta napjatě sledovala ciferník. Chvílemi jí připadalo, že se zastavily a jsou porouchané. Ve skutečnosti se ručičky posunovaly hlemýždím tempem, jako by se nemohly odlepit z místa. Konečně se ručička přiblížila k půl desáté. Markétka cítila, jakjí srdce splašeně tluče, a roztřesenými prsty uchopila krabičku. Chvilku trvalo, než se jí podařilo otevřít víčko, a uvnitř objevila mastný nažloutlý krém. Zdálo se jí, že páchne žabincem. Konečkem prstu nanesla špetku na dlaň, až to ještě silněji zavonělo bahenními travinami a lesem, a roztírala ho po tvářích a po čele. Šlo to lehce, krém se rychle vstřebával. Když se po několika tazích podívala do zrcadla, upustila krabičku rovnou na hodinky, až se po skle rozlezly praskliny. Zavřela oči, potom na sebe znovu zamžourala do zrcadla a uličnicky se rozesmála. Obočí vytrhané pinzetou do úzké čárky zhoustlo a rozložilo se v podobě černých, pravidelně vykroužených oblouků nad očima, které zezelenaly. Jemná kolmá rýha u kořene nosu, jež se objevila tenkrát v říjnu, kdy Mistr zmizel, se beze stopy vytratila, stejně jako zažloutlé skvrny na spáncích a dvě síťky sotva znatelných vráseku očí. Pleť na tvářích zrůžověla, čelo zbělelo a vyhladilo se a účespovolil. Na třicetiletou Markétu vykukovala ze zrcadla asi dvacetiletá krasavice s černými, přirozeně zvlněnými vlasy, rozpustile se chichotala a ukazovala bílé zuby. Když se dost nasmála, vyklouzla z koupacího pláště, nabrala plnou dlaň mastného, jemného krému a začala si ho usilovně vtírat do kůže. Pleť po celém těle okamžitě zrůžověla a rozzářila se perleťovým leskem. Téměř současně, jako by jí z mozku někdo vytáhl neviditelnou jehlu, zmizela tupá bolest ve spánku, která Markétku trápila celý večer po onom podivném setkání v Alexandrovském parku, svaly na rukou a na nohou zesílily, a přitom se cítila lehká jako pírko. Poskočila a vtom vzlétla kouseknad koberec, ale hned se zaspomalu snášela dolů. „To je věc! To je panečku krém!” volala a zabořila se do křesla. Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala intenzívně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jakbyla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písmem a bezškrtů: „Odpusť mi a co možná nejdřívzapomeň. Opouštím tě navždycky. Nepátrej po mně, je to zbytečné. Ze všeho utrpení a žalu, co mě postihly, se ze mě stala vědma. Musím už jít.