Mistr a Marketka

Markéta nadšeně zavýskla a vyhoupla se na něj obkročmo jako na koně. Teprve teď jí blesklo hlavou, že se v tom zmatku zapomněla obléct. Docválala k posteli a popadla první, co jí přišlo pod ruku — byla to bledě modrá košile. Zamávala jí nad hlavou jako praporem a vylétla oknem ven. Valčíknad zahradou zaburácel ještě silněji. Když se snesla trochu níž, uviděla na lavičce Nikolaje Ivanoviče. Seděl jako zkamenělý a ohromeně naslouchal výkřikům a rachotu, které k němu doléhaly z osvětlené ložnice hořejších nájemníků. „Sbohem, Nikolaji Ivanoviči!” zahlaholila a trdlovala před ním na koštěti. Soused zaúpěl a začal ručkovat po lavičce, až shodil na zem aktovku. „Odlétám a už se nevrátím! Sbohem!” ječela Markéta, až překřičela valčík. Vtom si uvědomila, že vlastně košili nepotřebuje, a se zlověstným chechtotem ji hodila Nikolaji Ivanoviči na hlavu. Oslepený soused sebou plácl jakširoký, takdlouhý na dlážděnou cestičku. Markéta se otočila, naposled přelétla pohledem vilu, kde se toliknatrápila, a zahlédla v ozářeném okně Natašin vyjevený obličej. „Sbohem, Natašo!” houkla na ni a zamířila kolmo vzhůru. „Mha přede mnou, mha za mnou!” vykřikla, až se to kolem rozléhalo, prosmýkla se mezi větvemi javoru, které ji bičovaly do tváře, a vylétla nad branku do uličky. Za ní se nesl pádivý zběsilý valčík.

21 LET

Mha přede mnou, mha za mnou!… Markéta proletěla známou uličkou a zabočila do jiné, která přetínala první v pravém úhlu. Tuhle záplatami vyspravenou, pokřivenou uličku, dlouhou jakjitrnice, s polozborcenými dveřmi krámku, kde prodávali do bandasekpetrolej a lahvičky s nějakým smradem proti štěnicím, minula ve chvilce a vtom ji napadlo, že ačkolivje teď naprosto svobodná a neviditelná, musí krotit své choutky.

Jenom zázrakem přibrzdila a nerozbila si hlavu o starou šišatou lucernu na rohu. V posledním okamžiku se jí vyhnula, ještě pevněji sevřela smeták, plula dál už rozvážněji a přitom dávala dobrý pozor na dráty elektrického vedení i vývěsní štíty. Třetí ulička ústila přímo na Arbat. Tady už si Markétka plně osvojila techniku letu a bylo jí jasné, že její dřevěný oř reaguje na sebemenší pohyb rukou či nohou a že zejména ve městě musí být člověkopatrný a držet se zpátky. Mimo jiné se přesvědčila hned v první uličce, že je skutečně neviditelná.

Nikdo nezakláněl hlavu s výkřikem „podívejte!”, neuskakoval stranou, nevřískal, neomdlíval ani se bláznivě nesmál. Letěla tiše, pomalounku a poměrně nízko, přibližně ve výšce prvního patra. Přesto v těsné blízkosti Arbatu, osvětleného nesčetnými světly, až oči přecházely, chybila a narazila ramenem na svítící kotouč s jakousi šipkou. To ji rozzlobilo. Zarazila poslušného oře, odletěla kousekstranou, pečlivě namířila a držadlem smetáku rozbila kotouč na kousky.