Studie v šarlatové

„Ani to nebylo těžké. Jestliže člověk dělá bez nejmenší námahy kroky čtyři a půl stopy dlouhé, nemůže to být stařec. Taková byla šířka kaluže na zahradní pěšině, kterou zřejmě překročil. Lakové boty kaluž obešly a hranaté špičky ji přeskočily. V tom není přece žádné tajemství. V denním životě se prostě řídím několika poučkami o pozorování a dedukci, které jsem vyložil ve svém článku. Je vám ještě něco nejasné?“

„Nehty a trichinopolský doutník.“

„Muž psal na stěnu ukazováčkem omočeným v krvi. S pomocí zvětšovacího skla jsem zjistil, že přitom lehce seškrábl omítku, což by se nestalo, kdyby měl krátce ostříhané nehty. Sebral jsem z podlahy trochu popela. Byl tmavý a vločkovitý — takový tabák vyrábějí jenom v Trichinopoli. Pečlivě jsem studoval různé druhy doutníkového popela — dokonce jsem o tom napsal monografii. Mohu se pochlubit, že na první pohled poznám popel doutníku nebo tabáku kterékoliv známé značky. Právě v takových maličkostech se zkušený detektiv liší od takových Gregsonů a Lestradů.“

„A jak jste přišel na to, že byl v obličeji červený?“ zeptal jsem se.

„Ach, to už byl spíš dohad, nepochybuji ale, že jsem se nemýlil. V tomto stadiu vyšetřování se mne však na to nesmíte ptát.“

Přejel jsem si rukou čelo.

„Hlava se mi z toho točí,“ řekl jsem. „Čím víc na to myslím, tím mi to připadá záhadnější. Jak se ti dva muži — jestli to byli dva muži — dostali do neobydleného domu? Co se stalo s drožkářem, který je tam přivezl? Jak může jeden člověk přinutit druhého, aby požil jed? Odkud pochází krev? Proč vrah vraždil, když nechtěl svou oběť oloupit? Jak se tam dostal dámský prsten? A hlavně proč ten druhý muž, než vzal do zaječích, napsal německé slovo Rache? Přiznávám se, že si všechny tyto skutečnosti nedovedu v hlavě srovnat.“

Můj společník se pochvalně usmál.

„Shrnul jste všechny obtížné stránky případu stručně a správně,“ řekl. „Je tu stále ještě mnoho nejasného, ale o hlavních faktech jsem si už utvořil jasný názor. Pokud jde o objev chudáka Lestrada, to je prostě pokus vnuknout policii nesprávnou domněnku, že jde o anarchisty nebo o nějakou tajnou společnost. Nepsal to Němec. Písmeno A, jestli jste si všiml, trochu připomínalo německý způsob psaní. Ale opravdový Němec, píše-li tiskacím písmem, vždycky používá latinky, můžeme tedy s jistotou říci, že to nepsal Němec, ale nešikovný imitátor, který to přehnal. Byla to prostě lest, která měla vyšetřování svést na nesprávnou cestu. Víc vám, doktore, o tom případě neřeknu. Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. Kdybych prozradil příliš mnoho o své pátrací metodě, přesvědčil byste se, že jsem přece jenom docela obyčejný člověk.“

„O tom mě nikdy nepřesvědčíte,“ odpověděl jsem. „Nikomu na světě se nepodaří přiblížit detektivní umění přesným vědeckým metodám, jak to dovedete vy.“

Tato má slova a vážný tón, jakým jsem je pronesl, způsobily, že tvář mého společníka zazářila radostí. Všiml jsem si už, že chvála jeho umění mu lichotí, stejně jako ženě lichotí chvála její krásy.

„Ještě něco vám povím,“ pokračoval. „Muž v lakových botách a muž v botách s hranatými špičkami přijeli v téže drožce a po zahradní pěšině šli jako dva přátelé — pravděpodobně byli do sebe zavěšeni. Když vešli do domu, chodili sem tam po pokoji — totiž lakové boty stály a hranaté špičky chodily sem tam. To všechno jsem vyčetl z prachu, a také jsem zjistil, že muž v botách s hranatými špičkami přecházel po pokoji čím dál tím rozčileněji. To jsem poznal podle toho, že dělal stále delší a delší kroky. Po celou dobu mluvil a nakonec se rozzuřil. Potom došlo k tragédii. Řekl jsem vám, co vím — všechno ostatní jsou pouhé dohady a domněnky. Pro svou práci máme však dobrý podklad. — Musíme si pospíšit, chci jít dnes odpoledne na Halléův koncert. Chtěl bych si poslechnout toho slavného pianistu.“

Takový byl náš rozhovor v drožce, která nás vezla špinavými ulicemi a tmavými uličkami. V té nejšpinavější kočí náhle zastavil.

„Tohle je Audley Court,“ řekl a ukázal na úzkou mezeru v řadě cihlových domů mrtvolné barvy. „Počkám tady na vás.“

Audley Court nebyl nijak půvabný. Úzkou uličkou jsme vešli do čtverhranného dlážděného dvora, lemovaného ohavnými budovami. Proplétali jsme se mezi skupinami špinavých dětí a šňůrami plnými zapraného prádla, až jsme se dostali k domu číslo 46. Na jeho dveřích byla mosazná tabulka a na ní bylo vyryto jméno: Rance. Když jsme se ptali po strážníkovi, bylo nám řečeno, že je v posteli. Byli jsme uvedeni do malého předního pokoje, kde jsme na něho měli počkat.

Objevil se za chvíli. Bylo na něm vidět, že nemá nejmenší radost z toho, že jsme ho probudili.

„Všechno jsem už hlásil svým představeným,“ řekl.

Holmes vytáhl z kapsy půl sovereignu a zamyšlené si s ním pohrával.

„Rádi bychom to slyšeli z vašich vlastních úst,“ řekl.

„Velice rád vám řeknu všechno, co vím,“ odpověděl strážník a nepřestával se dívat na malou zlatou minci.

„Tak jak se to všechno stalo?“