Studie v šarlatové

Rance si sedl na pohovku vycpanou koňskými žíněmi a svraštil čelo, jako by byl rozhodnut nevynechat ani tu nejnepatrnější maličkost.

„Řeknu vám to od začátku. Měl jsem službu od desíti večer do šesti ráno. Kromě rvačky, která se strhla v jedenáct hodin U bílýho jelena, se za celou dobu mý obchůzky nic nestalo. V jednu hodinu začalo pršet, pak jsem potkal Harryho Munchera — byl na obchůzce v Holland Grove. Zastavili jsme se na rohu Henrietta Street na kus řeči. Potom — asi ve dvě hodiny nebo trochu později — mě napadlo, že bych se měl jít podívat, jestli je všechno v pořádku na Brixton Road. Je to tam strašně špinavý a opuštěný. Celou cestu jsem nepotkal živou duši — jen mě předjela jedna nebo dvě drožky. Šel jsem dál a povídám si, to by bylo prima mít čtvrtku horkýho džinu, a vtom jsem najednou uviděl v okně toho domu světlo. Věděl jsem, že ty dva domy v Lauriston Gardens jsou neobydlený, protože ten, co mu patřej, nechtěl dát do pořádku stoky, ačkoliv poslední nájemník, kterej v jednom z těch dvou domů bydlel, umřel na tyfus. Proto když jsem uviděl v okně světlo, jako když do mě hrom uhodí, hned jsem si řek, že něco není v pořádku. Když jsem došel ke dveřím —“

„Vy jste se zastavil a potom jste se vrátil k zahradní brance,“ přerušil ho můj společník. „Proč jste to udělal?“

Rance sebou prudce trhl a zadíval se na Sherlocka Holmese očima plnýma úžasu.

„To je pravda,“ řekl, „ale jak jste na to mohl přijít? Víte, bylo tam hrozně ticho a pusto, a tak, když jsem přišel ke dveřím, řek jsem si, že by neškodilo, kdybych měl někoho s sebou. Já se ničeho pozemskýho nebojím, ale napadlo mě, že je to možná ten, co tam umřel na tyfus, a že si prohlíží stoky, který ho zabily. Ta myšlenka mě jaksi polekala, a tak jsem se vrátil k brance, abych se podíval, jestli neuvidím Muncherovu svítilnu, ale po Muncherovi nebylo ani vidu, ani slechu, ani po nikom jiným.“

„Nikdo nebyl na ulici?“

„Ani živá duše, ba ani pes. Potom jsem si dodal odvahy, vrátil jsem se a otevřel dveře. Vevnitř bylo ticho, tak jsem šel do toho pokoje, kde svítilo to světlo. Na římse krbu plápolala svíčka — červená, vosková — a při jejím světle jsem viděl —“

„Ano, vím, co jste viděl. Několikrát jste obešel pokoj, klekl jste si k mrtvole a potom jste vyšel z pokoje a zkoušel jste dveře u kuchyně, a potom —“

John Rance poděšen vyskočil.

„Kde jste byl schovanej, že jste to všechno viděl?“ zeptal se nedůvěřivě. „Mně se zdá, že toho víte mnohem víc, než byste měl vědět.“

Holmes se zasmál a hodil strážníkovi přes stůl svou navštívenku. „Ne abyste mě zatkl pro vraždu,“ řekl. „Jsem jeden z loveckých psů, a ne vlk. Pan Gregson nebo pan Lestrade vám to potvrdí. Tak dál. Co jste dělal potom?“

Rance si znovu sedl, ale udiveného výrazu se nezbavil.

„Vrátil jsem se k brance a zapískal jsem na píšťalku. To přivolalo Munchera a ještě dva jiný.“

„Byla ulice v té chvíli prázdná?“

„No, byla — totiž nebyl tam nikdo, kdo by mi moh pomoct.“

„Co tím chcete říci?“

Po strážníkově tváři se rozlil úsměv.

„Viděl jsem v životě už moc vopilejch,“ odpověděl, „ale tak nadrátovanýho, jako byl ten chlap, to jsem ještě neviděl. Když jsem vyšel ven, stál u branky, opíral se o mříž a z plných plic řval, podle všeho to měl asi bejt zpěv. Sotva se držel na nohách, jak by nám teda moh pomoct?“

„Co to bylo za člověka?“ zeptal se Sherlock Holmes.

Zdálo se, že John Rance není rád, že mu Holmes klade otázky a že nemůže ve svém vyprávění pokračovat.

„Byl to člověk velice opilej,“ odpověděl. „Byl bych ho sbalil, nemít tolik jiný práce.“

„Mohl byste nám povědět, jak vypadal — jak byl oblečen — nevšiml jste si toho?“ netrpělivě ho přerušil Holmes.

„To bych řek, že jsem si toho vším — dyť jsme ho museli postavit na nohy — já a Muncher mi pomáhal. Byl to vysokej chlap, červenej v obličeji. Dolejší půlku obličeje měl omotanou šálou —“

„To stačí,“ zarazil ho Holmes. „Co se s ním stalo?“

„Měli jsme jinou práci, tak jsme se nemohli o něj starat,“ odpověděl mrzutě strážník. „Vsadím se, že domů trefil.“

„Co měl na sobě?“

„Hnědej převlečník.“

„Měl v ruce bič?“

„Bič — ne.“

„Jistě ho nechal v drožce,“ zamumlal můj společník. „Neviděl nebo neslyšel jste potom náhodou nějakou drožku?“

„Ne.“

„Tady máte půl sovereignu,“ řekl Holmes, vstal a sáhl po klobouku. „Obávám se, Ranci, že nikdy nebudete povýšen. Ta vaše hlava je dobrá jenom pro parádu. Včera v noci jste si mohl vysloužit hodnost seržanta. Člověk, kterého jste včera měl v rukou, má klíč k celé záhadě, a je to ten, kterého hledáme. Nemá smysl, abych vám to teď dokazoval, říkám, že je to tak. Pojďte, doktore.“

Odjeli jsme od svého užaslého, avšak zřejmě zarmouceného informátora drožkou.

„To je ale hlupák,“ zlobil se Holmes, když jsme jeli domů. „Když si pomyslím, že měl tak báječnou příležitost, a že jí nevyužil!“

„Já tomu stejně dobře nerozumím. Je pravda, že popis toho člověka odpovídá vaší představě o tom druhém muži, který hraje úlohu v této záhadě. Ale když už z toho domu odešel, proč by se tam vracel? To přece zločinci nedělají.“