Studie v šarlatové

Zatímco mluvil, jeho hbité prsty poletovaly sem tam — ohmatávaly, mačkaly, rozepínaly, zkoumaly. Jeho oči měly při tom stále ten nepřítomný výraz, o němž jsem se už zmínil. Prohlídku provedl tak rychle, že by nikdo nevěřil, jak byla důkladná. Nakonec přičichl ke rtům mrtvého, potom si prohlédl podrážky jeho lakových bot.

„Pohnuli jste s ním?“ zeptal se.

„Jen tolik, kolik bylo třeba, abychom ho prohlédli.“

„Už ho můžete odnést do márnice,“ řekl. „Vím už všechno, co jsem chtěl vědět.“

Na Gregsonovo zavolání vešli do pokoje čtyři muži, položili neznámého na nosítka a odnesli ho. Když jej zvedali, spadl na zem prsten a kutálel se po podlaze. Lestrade jej zvedl a překvapeně si jej prohlížel.

„Byla tu nějaká žena,“ řekl. „Je to dámský snubní prsten.“ Položil si jej na dlaň a ukazoval nám jej. Všichni jsme se seběhli kolem Lestrada a prohlíželi si prsten. Nebylo pochyby: tento prostý zlatý kroužek zdobil kdysi prst nevěsty.

„To celou věc ještě komplikuje,“ řekl Gregson. „Jako by nebyla už tak dost komplikovaná.“

„Nezdá se vám, že ji to zjednodušuje?“ poznamenal Holmes. „Dívat se na prsten nám nic nepomůže. Co jste našli v kapsách toho člověka?“

„Tady to je,“ řekl Gregson a ukázal na hromádku věcí na nejnižším stupni schodiště. „Zlaté hodinky číslo 97 163 od Barrauda z Londýna. Opravdu důkladný a pěkně těžký zlatý řetěz. Zlatý prsten se zednářským znakem. Zlatá jehlice — buldočí hlava s rubínovýma očima. Kožená náprsní taška — jsou v ní navštívenky se jménem Enoch J. Drebber z Clevelandu, což souhlasí s monogramem E. J. D. na prádle. Peněženku neměl, v kapse měl sedm liber třináct šilinků. Kapesní vydání Boccacciova ‚Decameronu’ se jménem Joseph Stangerson na předsázce. Dva dopisy — jeden adresovaný E. J. Drebberovi, druhý Josephu Stangersonovi.“

„Na jakou adresu?“

„Na adresu americké banky na Strandu — dopisy tam měly zůstat, dokud si pro ně adresát nepřijde. Oba dopisy poslala lodní společnost Guion a týkají se odjezdu lodí této společnosti z Liverpoolu.

Je zřejmé, že se ten nešťastník právě chystal na cestu zpátky do New Yorku.“

„Pokusili jste se najít toho Stangersona?“

„To bylo první, co jsme udělali,“ řekl Gregson. „Ve všech novinách jsem dal uveřejnit inzerát a jeden z mých lidí šel do té americké banky, ale ještě se nevrátil.“

„Ptali jste se v Clevelandu?“

„Telegrafovali jsme tam dnes ráno.“

„Co jste telegrafovali?“

„Vylíčili jsme prostě všechny okolnosti a požádali o informace, které by nám mohly pomoci.“

„Neptali jste se na nějakou podrobnost nebo na něco, co se vám zdálo být zvlášť důležité?“

„Ptal jsem se na Stangersona.“

„Na nic jiného? Není tu žádná okolnost, která by mohla vnést do celého případu trochu světla? Nechcete telegrafovat znova?“

„Dal jsem do telegramu všechno, co bylo třeba,“ odpověděl uraženě Gregson.

Sherlock Holmes se usmál. Chtěl něco říci, ale v té chvíli se znovu objevil Lestrade, který po celou dobu, co jsme hovořili v předsíni, byl v předním pokoji. Vítězoslavně si mnul ruce.

„Pane Gregsone,“ řekl, „právě jsem objevil něco velice důležitého. Byli bychom to přehlédli, kdyby mne nenapadlo pečlivě prohlédnout stěny.“

Tomu malému mužíčkovi oči jen jiskřily — zřejmě v sobě potlačoval radost, že je chytřejší než jeho kolega.

„Pojďte sem,“ vyzval nás a pospíchal zpátky do pokoje. „Postavte se sem!“

Škrtl zápalkou o podrážku a posvítil na stěnu.

„Podívejte se!“

Už jsem řekl, že tapety byly na některých místech odtrženy. V rohu pokoje, na který svítil Lestrade zápalkou, se odloupl velký kus tapety a pod ním se objevil žlutý čtverec hrubé omítky. Na tomto holém kousku zdi bylo krvavě rudými písmeny napsáno jediné slovo:

Rache

„Co tomu říkáte?“ zeptal se detektiv. Tvářil se jako majitel panoptika, který se vychloubá znamenitostmi svého podniku. „Přehlédli jsme to, protože je to v nejtemnějším koutě pokoje, a nikoho nenapadlo podívat se sem. Vrah nebo vražedkyně to napsal svou vlastní krví. Podívejte se na tuhle šmouhu, kde krev stékala po stěně! To přece vylučuje možnost sebevraždy. Je otázka, proč si vrah vybral právě tento kout. Řeknu vám to. Podívejte se na svíčku na římse krbu. V kritické chvíli svítila. Kdybyste ji teď zapálili, viděli byste, že osvětluje tento kout jasněji než jinou část stěny.“

„A co nám pomůže, že jste na tohle všechno přišel?“ zeptal se zlehčujícím tónem Gregson.

„Co nám to pomůže? Je přece jasné, že ten, kdo to psal, chtěl napsat ženské jméno Rachel, byl ale vyrušen a nedokončil to. Uvidíte, že při vyšetřování tohoto případu se zjistí, že v tom má prsty žena, která se jmenuje Rachel. Jen se smějte, pane Sherlocku Holmesi. Nepopírám, že něco dovedete a že jste chytrý, ale nejlíp se směje ten, kdo se směje naposled.“

„Prosím za prominutí,“ řekl Holmes, který podráždil mužíčka tím, že se začal smát. „Jisté máte zásluhu, že jste první z nás ten nápis na zdi našel, a jak říkáte, zdá se, že to dnes v noci napsal někdo jiný než člověk, kterého jsme tu našli zavražděného. Neměl jsem ještě čas pokoj prohlédnout, s vaším dovolením to udělám teď.“